Fed musí politiku uvolnit, teď je utažená

Debata o tom, zda „ultrauvolněná“ politika Fedu ekonomice škodí, či jí prospívá, stojí na špatných základech. Ve Spojených státech totiž uvolněná politika není a nebyla tam ani během poklesu ekonomiky. Důvodem k jeho hloubce a délce je naopak to, že Fed držel nabídku peněz utaženou a nenechal ji růst natolik, aby udržel růst nominálních výdajů na historické úrovni.

Pro mnoho lidí zní tento názor bláznivě. Podívají se na sazby, rostoucí ceny komodit a vysokou peněžní nabídku a předpokládají, že jde o jasné známky uvolněné politiky. Někdy tomu tak je, ale ne vždy. Milton Friedman chápal, že nízké sazby v případě Japonska znamenají známku utažené politiky. Bank of Japan totiž dusila ekonomiku příliš nízkou peněžní nabídkou, což se projevilo nízkými sazbami. Krátkodobé pohyby cen komodit však spolehlivým indikátorem inflace nejsou, protože pak by byla politika uvolněná vždy, když se v Asii zvedne poptávka po cenných kovech, nebo když nastanou problémy s dodávkami ropy. A růst nabídky peněz znamená uvolněnou politiku pouze v případě, že poptávka po penězích zůstala nezměněna. Pokud roste ještě rychleji než nabídka, jde o utažení politiky, i když třeba neúmyslné.

V roce 2008 poptávka po penězích prudce vzrostla (klesla rychlost obratu peněz v ekonomice). Fed nabídku peněz odpovídajícím způsobem nezvýšil částečně v důsledku obav z růstu cen komodit. Situaci ještě zhoršilo placení úroků z rezerv bank, což omezilo poskytování úvěrů a tvorbu peněz. Výsledky vidíme na vývoji inflace i nominálního HDP. Kvůli jeho poklesu vzrostla nominální dluhová zátěž, zvýšila se nejistota a domácnosti i firmy jsou opatrnější, co se týče výdajů. Graf ukazuje vývoj nominálního HDP v USA:



Proti centrálnímu bankovnictví jako státní instituci s kontrolou nad nabídkou peněz můžeme najít silné argumenty. Když už ho ale máme, měly by centrální banky sledovat tu nejlepší možnou politiku.

Autorem je Ramesh Ponnuru.

Zdroj: Bloomberg, Blog Davida Beckwortha