Hypersupermegainflace 2.0

Druhé díly prý bývají slabší, o hypersupermegainflaci HSMI je ale evidentně zájem a proto se k ní ještě vrátím (viz první článek).


V USA se něco děje

Návrat k HSMI mi zjednoduší John Taylor, který na svém blogu přináší grafy posledního vývoje nabídky peněz v ekonomice USA. Tato nabídka je dána velikostí báze (základním „materiálem“ vytvářeným centrální bankou) a multiplikací této báze na širší peníze. Tedy „výrobou“ peněz bankovním systémem (na které není nic spikleneckého či unfair, jak se možná někteří domnívají - proti aktivům jsou tu stále závazky, tedy žádný oběd zadarmo).

První graf jasně ukazuje, jak v roce 2008 masivně vzrostla báze (dodávka materiálu Fedem, snažícím se vyrovnat prudce rostoucí poptávku po penězích. Výroba peněz (multiplikace na širší peníze) prošla ale stejně masivním útlumem. Druhý graf ukazuje, kolik toho nakonec z továrny bankovního systému jde ven (tedy společný efekt báze a multiplikátoru v posledních 2 letech). Pokud vezmeme do úvahy požadovaný růst cen a růst produkce, jednoznačně nejde o nijak HSMI-ová čísla. Tedy až do června a července – zde je patrný zlom. Může jít o pouhý odraz ještě vyšší poptávky po penězích (jak se domnívá i pan Taylor). Pokud by tomu tak nebylo, nabídka peněz by začala „přetlačovat“ poptávku a projevilo by se to na dvojici produkt – ceny. Zatím můžeme tuto oblast dát pouze do v současnosti tak populární kolonky „něco se děje“.


Zdroj: John Taylor


A co jinde?

Varování před HSMI obvykle berou vše šmahem s tím, že inflace bude vysoká všude ve světě. To by znamenalo, že všechny centrální banky budou záměrně jednat plošně nezodpovědně, či nebudou schopny jednat zodpovědně. Ze širokého spektra důvodů je asi nejpravděpodobnější snaha o udržení kurzu měny na konkurenceschopné úrovni. Pokud totiž jedna země začne uvolňovat, v modelovém případě to vede k oslabení její měny, tj. posílení měn zahraničních. Pokud zahraniční centrální banky nechtějí posílení svých měn připustit, jsou natlačeny do uvolňování. Klasickým příkladem jsou některé rozvíjející se ekonomiky, Evropa nyní co se týče kurzu eura „těží“ z eurokrize (tj. kde by bylo euro, kdyby jí nebylo?).

Jinými slovy se tedy bavíme o monetární politice a měnových válkách. V nich by asi bezesporu hrál vůdčí roli Fed, ostatní by reagovaly. Tj. bavíme se o tom, jak moc Fed ještě potenciálně uvolní, jak moc se to projeví na dolaru a jak budou ostatní centrální banky preferovat uvolnění vlastní politiky vs posílení domácí měny (alternativou je třetí vrchol trojúhelníku – omezení toku kapitálu). Druhým přenosovým kanálem na globální scénu pak jsou ceny komodit, které jsem zmiňoval minule.

Vlády a inflace

V souvislosti s HSMI je často a z historického hlediska ne neprávem zmiňováno vysoké vládní zadlužení. Úvaha je jednoduchá – dluh je vysoký, pokud by se zvedla inflace, reálná tíha dluhové služby by klesla. To znamená, že dluhy opět někdo zaplatí, přerozdělení bohatství ve společnosti by ale bylo rozdílné než u splácení dluhů konzervativním způsobem – tedy omezením výdajů a zvýšením daní. Rozdílný by ale byl i vliv na produkt.

Pokud věříme, že HSMI přijde v souvislosti s vysokými dluhy, musíme také věřit v to, že daná vláda (tj. politické vedení) bude chtít a bude schopna ovlivňovat kroky centrálních bank. Například pohled na situaci v USA podle mne ukazuje, že se o to politici skutečně zhusta snaží. Z hlediska HSMI teorie ale opačným směrem – agresivitou a extremismem vynikají totiž zejména zastánci tvrdých peněz. Ani u ECB zatím nepozoruji známky přílišné politicky vyvolané uvolněnosti, podobně to je u BoJ, či BoE. HSMI úvaha tak je v této chvíli co se týče dluhu a velkých ekonomik teoreticky aplikovatelná snad jen v případě Číny.

HSMI je tématem u kterého je vždy co doplnit, doufám, že uvedené alespoň v základech pomůže pro chladnohlavné zhodnocení současné situace a výhledu.

Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.