Po skončení vlády Muammara Kaddáfího, která trvala 42 let, se svět ptá, zda nejkrvavější z lidových povstání v arabském světě povede v Libyi k nástupu demokracie, nebo zda se země propadne do chaosu. Skupina ekonomů navrhuje jedno řešení, které by mohlo pomoci k tomu, aby se z kouřících trosek občanské války vynořila silná Libye: dávat všem Libyjcům každoročně přímé platby ze zisků z ropy, píše na svých internetových stránkách CNN. Dalo by se tomu říkat "aljašské řešení".
"V roce 1982 řekl tehdejší aljašský guvernér Jay Hammond: 'Podívejte se, v tom, jak je (státní příjmy z těžby ropy) používáme, není žádná kontrola ani vyváženost'," prohlásil Todd Moss z washingtonského Střediska pro globální rozvoj. Hammond pak podle něj spustil program, v jehož rámci obyvatelé každoročně dostávali peníze ze státního ropného fondu.
Libye je podle Mosse učebnicovým příkladem jevu nazývaného "prokletí surovin", který se týká zemí, jejichž ekonomika závisí na vývozu ropy, zemního plynu nebo jiných přírodních surovin. Někdy to bývá označováno jako "paradox hojnosti". Příjmy z vývozu v zemích bohatých na suroviny nenastartují hospodářský růst, ale spíš plynou přímo do kapes zkorumpovaných vládců, zatímco většina populace žádný podíl z bohatství nemá.
Jak se vypořádat s náhlým přílivem nerostného bohatství je otázka, která se objevuje všude na světě - od obrovských měděných a uhelných dolů v Mongolsku přes ložiska zemního plynu u pobřeží Ghany po rozsáhlé zásoby lithia v bolivijských Andách.
"Samozřejmě se objevuje korupce. Klíčové pro pochopení prokletí surovin je to, že narušuje hospodářský a politický rozvoj," uvedl Arvind Subramanian z Petersonova Institutu pro mezinárodní ekonomiku ve Washingtonu.
Výzkumy ukazují, že čím víc je národní hospodářství závislé na vývozu surovin, tím je nepravděpodobnější, že by daná ekonomika rostla, řekl norský ekonom Ragnar Torvik. "Je to ale otázka, jako jestli byla dřív slepice nebo vejce - je to nerostné bohatství, které způsobuje tento pomalý růst, nebo jsou špatné hospodářské a politické podmínky důvodem, že se země specializuje jen na přírodní suroviny?" dodal.
Nepokoje v arabském světě ukázaly na roli prokletí surovin. "Proč se libyjské obyvatelstvo nedokázalo samo zbavit (vůdce Muammara) Kaddáfího, jako se to povedlo v Egyptě a v Tunisku? Jednou částí odpovědi pravděpodobně bude to, že příjmy z ropy jsou v Libyi mnohem důležitější než v Tunisku a v Egyptě, což dává vládci mnohem širší paletu politických nástrojů, jak bojovat proti požadavkům lidí na demokracii," uvedl Torvik.
"A proč Saúdská Arábie reagovala tím, že rozdala lidem velké množství peněz? Zjevně to nebylo kvůli tomu, že by se náhle začali víc starat o své občany - pravděpodobnější odpovědí je, že si tak chtěli zachovat politickou moc a vyhnout se požadavkům na demokracii," pokračoval Torvik. "Mnoho z toho, co se v posledních měsících na Blízkém východě stalo, má něco společného s příjmy z ropy," uzavřel.
Surovinové bohatství nemusí nutně být národním prokletím. Nedávná studie ukázala, že žebříček deseti nejlepších měst k životu obsadila města z Kanady a Austrálie, což jsou země, kde hraje rostoucí roli vývoz surovin. Zatímco subsaharské státy jako Nigérie a Kongo mají navzdory nerostnému bohatství jen skomírající hospodářský růst, na diamanty bohatá Botswana je nejrychleji rostoucí africkou ekonomikou.
"Norsko je jedním z největších světových vývozců ropy a zemního plynu. A můžeme vidět, že zatímco v Nigérii má ropa špatný vliv, v Norsku dobrý," uvedl Torvik.
Hlavní rozdíl mezi státy, které se s vlastnictvím surovin vypořádají dobře, a těmi "prokletými" podle ekonomů spočívá v tom, jak silné byly vládní instituce před nalezením podzemního bohatství. Botswana patří mezi několik málo subsaharských zemí s parlamentním systémem vlády. V Norsku byla 200 let demokracie, než se v 70. letech začala rozvíjet těžba ropy z moře.
Norsko ale neposílá přímé platby svým občanům. Namísto toho převedlo příjmy z ropy do veřejného fondu a využívá je pro vzdělávání a pro další veřejné služby. "Každoročně z fondu využijeme čtyři procenta. Cílem je neprojíst podstatu, ale žít z úroků," vysvětlil Torvik.
S předáváním tržeb z prodeje ropy lidem se pojí dva problémy: přesvědčit místní vůdce, že to je v jejich nejlepším zájmu, a technicky zajistit, že se peníze dostanou k občanům. "To druhé je snazší. Jsou tu pokroky v biometrice, jako snímání duhovky nebo otisky prstů, k tomu navíc elektronické bankovnictví pomocí mobilních telefonů," uvedl Moss.
Snaha přesvědčit vůdce zemí bohatých na suroviny, aby se zdrojů vzdali, je ale složitější záležitost. Moss i Subramanian se pokusili vysvětlit situaci vládcům Ghany a Nigérie, ale oba byli odmítnuti.
Subramanian se ale domnívá, že nová libyjská vláda má jedinečnou šanci umožnit, aby příjmy z ropy šly přímo obyvatelstvu. "Libye je země, kde za posledních 50 let prakticky nebyl žádný politický vývoj," řekl.
S tím souhlasí i Moss. "Když jste v okamžiku transformace, je tu mnoho nejistoty. Je to chvíle, kdy můžete vstoupit i na určité cesty, které by se nemusely objevit po další generaci," prohlásil.