Francie, Německo, Čína a Rusko aktivně podporují nahrazení dolaru košem měn Mezinárodního měnového fondu, známým jako zvláštní práva čerpání SDR. Ta by se podle nich měla stát globální rezervní měnou. Spojené státy s tím nesouhlasí. A obě strany argumentují opačně, než by měly.
SDR by dolar jako hlavní rezervní měnu měly nahradit v případě, že bychom chtěli odstranit obrovské obchodní nerovnováhy, které byly pro světovou ekonomiku charakteristickým rysem během posledních 100 let. Jenomže se tak nestane, dokud tento krok nebudou prosazovat i Spojené státy. Ty k tomu ochotu nemají, možná ze strachu, že by šlo o známku poklesu jejich moci. Jejich přístup by ale měl být opačný. Snížil by se tak jejich dluh a pomalejším růstem by za to zaplatil zbytek světa, zejména Asie.
Podle mnohých přináší současná pozice dolaru jako globální rezervní měny dvě hlavní pozitiva. Umožňuje Spojeným státům půjčovat si a spotřebovávat nad úroveň jejich možností. A snižuje výnosy amerických vládních dluhopisů, protože zahraniční vlády jsou donucené k jejich koupi. Situaci ale můžeme přesněji popsat tak, že zahraniční nákupy dolarů nutí Američany ke spotřebě nad vlastní možnosti.
Jak je to možné? Pokud zahraniční centrální banky intervenují na měnovém trhu a vytvářejí tlak na svůj finanční systém, automaticky zvyšují domácí míru úspor tím, že snižují spotřebu domácností. Musí tedy růst exporty nadbytečných úspor, často se tak děje ve formě nákupů amerických dluhopisů centrální bankou. Pokud se nezmění globální investice, pak musí klesnout úspory ve zbytku světa, ať se mu to líbí, nebo ne. Jedinou cestou, jak tomu zabránit, je intervenovat také. I americké úspory, stejně jako u každé jiné otevřené ekonomiky, odpovídají globální rovnováze mezi úsporami a investicemi. Jinak řečeno, pokud zahraniční vlády intervenují na měnovém trhu a nakupují dolary, snižují hodnotu své měny a dosahují přebytku běžného účtu, který se rovná čistým nákupům dolarů. Jde o politiku zaměřenou na vyšší přebytky a zaměstnanost. Spojené státy pak musí dosahovat obchodních deficitů, což znamená, že jejich domácí poptávka převyšuje produkci.
Je kupodivu, že podle všeho tuto hru chápe celý svět, jen Spojené státy ne. Nedávno začaly některé centrální banky zemí Jižní Ameriky a Asie diverzifikovat své portfolio nákupem japonských vládních dluhopisů. Bylo ale Japonsko spokojené, že se může podělit o toto zvláštní privilegium? Že by tyto nákupy tlačily vzhůru hodnotu jenu, snižovaly japonský obchodní přebytek a zvyšovaly domácí spotřebu relativně k produkci?
Změna v globálním měnovém systému nepřijde, pokud Spojené státy nevytvoří pravidla, která jiným zemím zabrání nakupovat dolary. K tomu ale v brzké době nedojde. Washington z nějakého záhadného důvodu stojí proti snižování role dolaru ve světové ekonomice. A země jako Čína, Japonsko, Jižní Korea, Rusko a možná Brazílie se nikdy nevzdají výhod, které přinášejí nákupy dolarů.
Uvedené je výtahem z „An Exorbitant Burden. Why keeping the dollar as the world's reserve currency is a massive drag on the struggling U.S. economy“. Autorem je Michael Pettis, profesor financí na Peking University.
(Zdroj: Foreign Policy)