Podniky v Číně čelí nedostatku zaměstnanců, který je nutí zvyšovat mzdy. Chytily se do demografické pasti, která je odrazem politiky jednoho dítěte. Ta byla v zemi zavedena v roce 1979 s cílem omezit růst populace a umožnit další generaci prosperitu. Vedlejším důsledkem je ale zmenšující se počet mladé pracovní síly bez většího vzdělání, která je hlavním pilířem firem zaměřených na výrobu zboží s nízkými maržemi. Podle Organizace spojených národů by měl počet malých ve věku 15 – 24 let během let 2010 – 2025 klesnout o 62 milionů, tedy o 27 %.
Firmy se tak kvůli rostoucím mzdovým tlakům snaží přejít na výrobky s vyšší přidanou hodnotou, podobně jako to učinilo Japonsko v 60. a 70. letech. Na tuto změnu má možná jen pět let, jinak dojde k vážnému narušení ekonomiky a jejího růstu. Barry Eichengreen, profesor ekonomie na University of California, se domnívá, že jde o problém, na jehož vyřešení bude záviset vše ostatní.
Dosavadní pokrok je ale pomalý. Produkce zboží s nízkou přidanou hodnotou jako oblečení, obuv či nábytek představovala minulý rok 68 % vývozu, v roce 2005 to bylo 71 %. Exporty přitom tvoří více než pětinu HDP, což je ve srovnání s USA dvojnásobek. Michael Spence, profesor ekonomie na Stern School of Business, uvádí, že jen pěti zemím se podařilo dospět v plně rozvinuté ekonomiky bez toho, aby se snížil jejich vysoký růst. Jimi jsou Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, Hong Kong a Singapur. v jedné ze svých posledních analýz přitom přirovnává růst příjmů v Číně k vývoji v Japonsku v roce 1969 a v Jižní Koreji v roce 1988.
Vláda se sice snaží podporovat rozvoj technologicky vyspělých odvětví, podle některých se ještě plně nesmířila s tím, že takzvaná demografická dividenda je pomalu již vyčerpaná. Touto dividendou se míní stav, kdy po poklesu porodnosti následuje období s vyšším podílem pracující populace, kdy není třeba tak vysokých výdajů na děti a jejich vzdělání.
(Zdroj: Businessweek)