Jedno je už jisté - soumrak diktátorů na Blízkém východě mění mocenské poměry nejen v Káhiře, Tripolisu, Tunisu, Saná a Damašku; také v Izraeli, v hnutí Hizballáh a v Íránu pociťují důvody k obavám, napsala agentura DPA.
Svržení Muammara Kaddáfího je historická událost - pro Libyjce i pro státy NATO, které napomohly k pádu egoistického "afrického krále králů". Dopady na mocenskou rovnováhu na Blízkém východě ale dějinný zlom v Tripolisu, tak pozorně sledovaný mezinárodními ropnými koncerny, nemá. Jinak to naproti tomu vypadá v Sýrii, kde se svazek levice, obhájců lidských práv, islamistů a frustrované mládeže za pohrdání smrtí staví proti brutálnímu bezpečnostnímu aparátu rodiny prezidenta Bašára Asada.
Padne-li totiž Asad, ztratí sousední Izrael sice nemilovaného, ale spolehlivého souseda. Sféra vlivu Íránu, který byl dosud Asadovým nejtěsnějším spojencem, by se zmenšila. Íránské protestní hnutí, zastrašené silou a hromadným zatýkáním, by mohlo zase nabrat nový dech. A také v Libanonu by se šíitské hnutí Hizballáh - dosud Sýrií hýčkané a Íránem zásobované zbraněmi - ocitlo najednou poměrně osamocené.
Na straně vítězů by se naproti tomu podle soudu diplomatů ocitlo Turecko. Po počátečním váhání Ankara nakonec přece jen odňala Asadovi svou důvěru a vyjadřuje už otevřeně solidaritu s opozicí. Někteří pozorovatelé považují dokonce za možné, že by Turecko mohlo syrským povstalcům pomoci zřídit "osvobozenou zónu" ve venkovských provinciích u svých hranic. Tam by se pak mohla zformovat "svobodná syrská armáda", podobně jako v případě libyjských povstaleckých jednotek, které v únoru učinily z Benghází své "provizorní hlavní město".
Také Kurdové, kteří mají oblasti svého osídlení v Iráku, v Turecku, v Sýrii a v Íránu, si hodně slibují od zhroucení Asadova režimu, který v kurdské menšině vždy viděl pátou kolonu. "Kurdové a Arabové - národní jednota" stálo také o víkendu znovu na transparentech nesených Syřany demonstrujícími proti režimu.
Kurdové ovšem tuší, že by se Turecko, které se už smířilo se severoiráckou kurdskou autonomií, snažilo zabránit přeshraničnímu kurdskému sbratření. "Ať už se ale stane cokoliv, jisté je, že životnost Asadova režimu teď vypršela a nemůže být už víc obnovena," řekl jistý kurdský politik v iráckém městě Irbíl.
Nové uspořádání mocenských poměrů v Damašku by mezi Araby přineslo prospěch zřejmě především státům v Perském zálivu a nové egyptské vládě, ať už v jakékoliv podobě. V politické přežití Asada, který se už měsíce snaží udržet u moci reformními sliby a represemi, už ani v arabském táboře skoro nikdo nevěří.
Nejnovější návrh Ligy arabských států (LAS), která vyzvala syrský režim ke změnu kurzu, neberou skutečně vážně dokonce ani ti politici, kteří ho zformulovali a předložili v Damašku. Má patrně posloužit jen k získání času, aby bylo možné lépe poznat syrskou opozici a rozhodnout se, na které z mnoha protestních skupin by se mělo vsadit.
Pro Izrael, který od roku 1967 okupuje syrské Golanské výšiny, je důležité především to, jak silní budou napříště v Sýrii nacionalisté a členové Muslimského bratrstva. Až se totiž poklička na syrském hrnci jednou nadzdvihne, mohlo by to být pro židovský stát nepříjemné. Vždyť právě o víkendu útok násilných demonstrantů na budovu izraelské ambasády v Káhiře ukázal, že se v takovém arabském státě, který okamžitě nepotlačí každý podobný protest, dají očekávat výbuchy protiizraelských nálad.