Mnoho analytiků během posledních dvou let varovalo, že Spojené státy či Evropa se mohou vydat japonskou cestou. Tím se zřejmě myslí, že vysoké zadlužení vyústí v jednu či dvě dekády stagnace a nulového růstu. Tato přirovnání ale mají vážnou vadu – ignorují příčinu problémů, které se v 80. letech v Japonsku objevily. Jeho nerovnováhy byly totiž před rokem 1990 velmi odlišné od těch, kterými trpí Evropa a Spojené státy.
Možná, že současná ekonomická data přicházející ze západních ekonomik v mnohém připomínají to, co se dělo v Japonsku před dvaceti lety. Stejně tak ale připomínají vývoj během velkého počtu finančních krizí, po kterých ve většině případů japonský scénář nenastal. Je to podobné, jako když dnes slyšíme, že Spojené státy vstoupily do období svého úpadku. Důkazem má být jejich příliš velká vojenská moc, která znamená předzvěst poklesu jejich vlivu stejně, jako tomu údajně bylo v minulosti u jiných zemí, například u Velké Británie. Velká vojenská moc však byla v jejím případě patrná po dlouhou dobu a Británii se během ní vedlo dobře. U podobných argumentů, které předjímají svůj závěr, se ale tato období nepočítají. Počítá se jen to období, na které sedí argument.
Z uvedeného důvodu nejsou ani grafy, které ukazují podobnost mezi současným vývojem v USA a Evropě na straně jedné a Japonskem před dvaceti lety na straně druhé, přesvědčivým argumentem pro „japonský scénář“. Tyto země mají jistě problémy, jejich významnou část představuje vysoký dluh. Problémem Japonska ale byla zejména závislost na růstu poháněném investicemi a uměle levném financování, které vyvolávalo špatnou alokaci kapitálu. Promrhaný kapitál ovšem nijak nesnižoval měřítka HDP a výsledkem bylo, že během 80. let byly odhady růstu vysoce nadhodnocené.
Můžeme proto tvrdit, že v posledních dvaceti letech, kdy podíl japonského HDP na globálním produktu klesl ze 17 % na 9 %, japonská ekonomika ve skutečnosti malým růstem netrpěla. Stále rostla, ale odpisy „falešného produktu“ z minulých let uměle snižovaly oficiální statistiky. Důkazem může být například to, že reálný příjem domácností a jejich spotřeba slušně rostla. U krizí amerického typu se to obvykle neděje.
Spojené státy ani Evropa netrpí stagnací vyvolanou dlouhým obdobím masivních a špatně alokovaných investic. Jejich problémem byl spotřebitelský boom živený dluhem. Japonská zkušenost byla mnohem extrémnější a jeho zkušenost tak neříká moc o tom, čím budou procházet ekonomiky západní. Opak ale platí o tom, čím bude procházet Čína. Obecně je pravdou, že řízené ekonomiky (Japonsko, Brazílie, SSSR a mnohé další země) obvykle mnohem více spoléhají na investice a trpí dlouhodobými stagnacemi. Kapitalistické demokracie mají naopak tendenci k boomu taženému spotřebou, který není tak extrémní a netrvá tak dlouho. Následné krize bývají brutální, ale ne tak dlouhé.
Uvedené je výtahem z „Big in Japan“, autorem je Michael Pettis.
(Zdroj: Blog Michaela Pettise)