Finanční krize v Evropě již není jen problémem malých ekonomik na periferii. Týká se zemí, jejichž produkt celkem představuje asi třetinu HDP celé eurozóny. Ohrožena je tak celá měnová unie. A vše stále napovídá tomu, že její vedení před touto hrozbou stále zavírá oči, o efektivním řešení ani nemluvě.
„Fiskalizace“ ekonomické diskuse ve Spojených státech představuje velký problém, v Evropě je to ale ještě horší. Povídka o „dluhu a trestu“, podle níž si vlády příliš půjčovaly a nyní za to platí, je ale relevantní nanejvýš v případě Řecka. Španělsko dosahovalo před rokem 2008 rozpočtových přebytků a jeho dluh byl nízko. Proč má tedy spolu s Itálií, která má vyšší dluh, ale menší deficity, také velké problémy? Protože čelí tomu, čemu se říká „run na banky“, jenže v jejich případě se jedná o run na vládu a finanční instituce. Funguje to následovně:
Investoři se domnívají, že daná země z nějakého důvodu nebude schopna splácet svůj dluh. Půjčí jí jen za vysoký úrok, což zhorší fiskální výhled a zvýší pravděpodobnost krize. Krize důvěry se tak stane sebenaplňujícím se proroctvím, které nakonec postihne i banku, která drží velký objem vládních dluhopisů.
Země s vlastní měnou, jako třeba Británie, může této krizi zabránit tím, že centrální banka kupuje vládní dluhopisy nově vytvořenými penězi. Inflace v takovém případě znamená menší hrozbu než default. Země eurozóny ale tuto možnost nemají. Kupovat dluhopisy by tak měla ECB. Před několika týdny s nákupy španělských a italských dluhopisů dokonce začala, okamžitě se ale dostala pod palbu kritiky ze strany moralistů. Ti nechtějí připustit, že by zadlužené země neplatily za své údajné fiskální hříchy. A na trhu jejich postoj vyvolává novou paniku.
K tomu se přidává posedlost ECB s dokonalým udržováním cenové stability. V době, kdy Evropa zoufale potřebuje silné oživení a kdy by mírná inflace dokonce pomohla, svou politiku v boji s imaginární inflací utahuje, píše Paul Krugman ve svém posledním příspěvku pro NYTimes.
(Zdroj: NYTimes)