Do roku 2030 bude Čína dominovat světové ekonomice jako Britské impérium v letech největší slávy, nebo Spojené státy v sedmdesátých letech minulého století. To je hlavní poselství nové knihy „Eclipse“ (volně přeloženo „Zastínění“) Arvinda Subramaniana z Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomii.
Ústup z výsluní byl Americe prorokován už mnohokrát. Třeba v roce 1956, když Sovětský svaz zdvořile informoval Západ: „Historie je na naší straně. Pohřbíme vás.“ Nakonec to dopadlo přesně opačně. V 80. letech zase řada ekonomů sázela na Japonsko. Jenže to se už přes 20 let potýká s deflací a slabým růstem. Teď je tedy řada na Číně.
Podle Larryho Summerse, bývalého amerického ministra financí, jsou tyto prognózy „sebe popírající“. Nenaplní se, protože je Američané vezmou vážně a pak se vzchopí k odporu. „Dokud se strachujeme o budoucnost, bude budoucnost lepší,“ prohlásil Summers, když rezignoval z postu ekonomického poradce prezidenta Obamy.
Podle autora Eclipse je tentokrát historie opravdu na straně Říše středu a Spojené státy s tím nemůžou udělat naprosto nic, ani kdyby chtěly.
Subramanian tvrdí, že Čínu k vzestupu předurčují tři věci: demografie, efekt dohánění a „gravitace“. Jelikož je čínská populace čtyřikrát větší než americká, stačí jí vyrobit čtvrtinu výstupu na hlavu, aby Spojené státy předehnala. Pokud by se vzaly v úvahy velmi nízké ceny služeb a místního zboží na venkově, dostala by se Čína přes USA už teď, dočteme se v knize. Čínská ekonomika je prý také trochu „zaostalá“. Na rozdíl od Japonska, které bylo při dostižení přední technologické úrovně v porovnání s USA titěrnou ekonomikou, tak má Čína dost prostoru pro růst tažený modernizací a doháněním zameškaných let. Díky tomu bude do roku 2030 čínský podíl na světovém HDP tvořit 23 % (dle parity kupní síly), Spojené státy budou zabírat méně než 12 %.
Stejně dominantní bude Čína i v obchodě, s dvojnásobným podílem na světovém dovozu a vývozu oproti USA. Zde do Subramanianových prognóz vstupuje „gravitační“ model, podle něhož obchodní výměna mezi státy závisí na jejich hospodářské váze a vzdálenosti mezi nimi. Čínští exportéři a importéři předstihnou ty americké, jelikož Čína bude růst rychleji a stejně tak její sousedé zaznamenají větší přírůstky HDP než největší (a nejbližší) obchodní partneři USA. Kniha tak neprorokuje vznik jakéhosi multipolárního světa, v němž noty určuje koncert velmocí, ale prosté nahrazení jedné supervelmoci druhou.
Závěry jsou to kontroverzní, ale předpoklady, na kterých stojí, se dají považovat za konzervativní. Subramanian nevylučuje „velkou finanční krizi“. Indonéské ekonomice trvalo čtyři roky, než se vzpamatovala z asijského kolapsu z roku 1997. Ani to ji však její vzestup nezastavilo, uvádí autor pro srovnání. Očekává, že čínský příjem na osobu během následujících dvaceti let poroste 5,5% tempem, tedy o 3,3 % pomaleji než v minulých dvou dekádách. To je skoro medvědí předpověď, jelikož podle autora existuje několik zemí (Japonsko, Hongkong, Německo, Španělsko, Jižní Korea), které se dostaly na podobnou úroveň rozvoje (25 % amerického životního standardu) a pak rostly rychleji než 5,5 % za rok. Jen socialistické Rumunsko prý utrpělo větší zpomalení než to, které autor prognózuje Číně.
Stárnutí čínské populace autora Eclipse příliš neznepokojuje. V příštích letech v zemi začne klesat poměr počtu zaměstnaných a závislých osob (důchodců a dětí). Podle poslední oficiální zprávy zvláštní státní komise bude v zemi do roku 2042 téměř třetina lidí starších 60 let. Subramanian tvrdí, že se tento faktor do roku 2030 příliš neprojeví.
Autor připouští, že jeho prognózy nejsou bez rizika. Zhroucení komunistického režimu by s kartami mohlo řádně zamíchat. Nevylučuje ani rychlejší americký růst, avšak ten by sestup USA z prvního místa jen oddálil, nikoliv zvrátil.
Jaká tedy bude nová světová supervelmoc? Bude se snažit udělovat lekce svým sousedům, tak jako v 80. letech, kdy posílala invazní vojska do Vietnamu a pomáhala Pákistánu s rozvojem jaderného programu ve snaze zaměstnat znepřátelenou Indii (s níž vedla úspěšnou válku v roce 1962)? Známky této nedůtklivosti se dnes projevují, když jedná o sporných ostrovech v jihočínském moři, na které si dělá nárok řada dalších států, nebo když dští oheň a síru kvůli americkým zbrojním dodávkám na Tchaj-wan.
Subramanian popisuje Čínu spíše jako předčasně vyspělou velmoc. Nebude nejbohatší ekonomikou, ale chudou také ne. Tamní životní úroveň bude za 20 let dosahovat zhruba poloviny americké (v té době) a bude o něco vyšší než současná úroveň v EU. S trochou štěstí, domnívá se autor, by měla Čína zůstat věrná volnému obchodu, svobodné námořní plavbě a otevřené světové ekonomice. Už jen proto, že její závislost na obchodu je mnohem větší než v případě Spojených států. Předčasnou vyspělost Čína skutečně projevuje, a to už řadu let. Třeba během asijské finanční krize, kdy po propadu thajského bahtu a dalších regionálních měn odmítla devalvovat jüan, čímž by výrazně podpořila své exportéry. Místo toho své obchodní partnery nečekaně podržela, a získala si tím v jihovýchodní Asii hodně dobré vůle.
Zatím se postoj supervelmocenského aspiranta dá označit za velmi opatrný až příživnicky oportunistický. V libyjském konfliktu byla Čína jedinou zemí, která na svém území hostila jak zástupce Kaddáfího režimu, tak povstalecké představitele. V zemi má rozjednané ropné a infrastrukturní projekty v hodnotě desítek miliard dolarů a strategie dvou želízek v ohni se jí evidentně nepříčí. Novou vládu v Tripolisu přitom uznala až toto pondělí, jako poslední člen Rady bezpečnosti. V Afghánistánu dostala licenci na rozvoj obřího měděného dolu Aynak, který hlídají američtí vojáci za peníze amerických daňových poplatníků. A chování Pekingu na Blízkém Východě, s nímž se vzájemná obchodní výměna za pět let do roku 2009 ztrojnásobila na 107 mld. USD, charakterizoval jeden arabský diplomat jako „chození mezi kapkami deště“. V novém koncepčním dokumentu, který Čínská státní rada zveřejnila tento týden se píše, že „Čína neusiluje o regionální hegemonii nebo zónu vlivu.“ Politbyro se tak snaží utišit obavy sousedů z rostoucí moci a sebevědomí velkého čínského bratra, což je obtížný úkol v čase, kdy byla na vodu spuštěna první čínská letadlová loď. Váhavost, nervozita a snaha zavděčit se všem a nikde se příliš neangažovat budou čínskou diplomacii zřejmě provázet ještě dlouho.
Čínská dominance bude také mít své mantinely. Mezinárodní finanční a politické instituce budované desítky let po druhé světové válce se nedají přestavět ze dne na den. Dolar ještě řadu let zůstane úhelným kamenem světové finanční architektury, stejně jako Rada bezpečnosti OSN v případě mezinárodní politiky. A navíc, tvrdí optimisté, proč by měla mít Čína zájem na podkopání právě toho světového pořádku, který jí umožnil vystoupit na nejvyšší příčky? Jenže podobně to vypadalo i před první světovou válkou. A vilémovské Německo se přes všechen svůj do té doby dosažený blahobyt pustilo do zničujícího konfliktu. I s Británií, svým největším obchodním partnerem. Kvůli „místu na slunci“.
(Zdroj: The Economist, AP, Peterson Institute for International Economics)