S řeckými čerty nejsou žerty

Psát o Řecku je dnes tak trochu mlácením prázdné slámy, ale přesto si po delší době pár myšlenek neodpustím. Všimněme si, jak s rostoucími požadavky na velikost penězovodů do Řecka rostou odhady nákladů jeho defaultu a odchodu z eurozóny. To není tím, že by tyto odhady byly nadhodnoceny. Je to tím, že černost takového scénáře je potenciálně nedozírná a tudíž je při zvažování pro a proti další pomoci z čeho brát. Podívejme se na hlavní body této potenciální černoty:

--Poskytovatelé pomoci v čele s Německem se rozhodnou, že čeho je moc, toho je příliš. Řecku v září nepřichází slíbených 8 miliard eur, v říjnu dochází peníze a není na další splátky dluhu. Přichází default. Nesplácení státního dluhu potápí řecký bankovní systém. Ten musí odepsat velkou část svých pohledávek – aktiv, ale nemá finance, protože nastává masivní odliv vkladů a kapitálové rezervy nejsou. Vláda tak musí přikročit k jeho znárodnění, k omezení možnosti vybírat vklady a přesouvat je do zahraničí. V tuto chvíli se mimochodem vývoj tluče nejen se členstvím Řecka v měnové unii ale i v EU.

--S chaosem v plném proudu již nemá Řecko mnoho co ztratit tím, že se vrátí k vlastní měně, teoretický krátkodobý přínos by to ale mít mohlo. Co se týče eurových dluhů soukromého (tedy nezbankrotovaného) sektoru, nechalo by se možná inspirovat maďarskými nápady. Jaký agresivní mix a překryv vlastní monetární a fiskální politiky by zvolilo, můžeme jen spekulovat, ekonomice by teoreticky pomohl i slabý kurz nové měny. U něj jsem ale skeptický, protože situace není taková, že by Řecko mělo řadu průmyslových odvětví, jejichž jediným problémem je pevná měna. Ono nemá ta odvětví. Máme tu tedy zemi se slabou měnou, ale bez produktů, které by podpořila. Zemi, jejíž vláda nemá finance na udržení základního chodu státu, ale má „nezávislou“ centrální banku. Vidět default a odchod z eurozóny jako automatické řešení vnitřních řeckých problémů se tak zdráhám. Ulice to ale může vidět jinak, zejména ve světle aktuální bolesti.

--Ztráty z půjček nese i ECB a další centrální banky, stejně jako evropský bankovní sektor. Odhady tohoto efektu se liší, zdá se ale, že tyto ztráty by šlo vydržet. Ale pouze s optimistickým předpokladem, že defaultem Řecka to vše skončí. Pravděpodobný je ale opak.

--Investoři i střadatelé v dalších zemích periferie by při pohledu na propad hodnoty řeckých aktiv asi ztratili zbývající motivaci pro držení jakýchkoliv periferních aktiv. Spirály rostoucích výnosů dluhopisů a zhoršující se fiskální situace by se začaly rychle roztáčet, přidal by se odliv vkladů z bank. Pozornost by se soustředila na Španělsko a Itálii, kde by pravděpodobně začala poměřovat své síly ECB (možná s pomocí EFSF) na straně jedné s investory a spekulanty na straně druhé. Možnost „každý sám za sebe“ by ale začala být reálnou alternativou, což by jen přidávalo na chaosu.

S řeckými čerty tedy evidentně nejsou žerty. Ale říká se také „čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“.

Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.