Není pochyb o tom, že u mnohých rozvinutých zemí došlo k příliš vysokému nárůstu dluhu. A co je horší, v následujících desetiletích bude dluh kvůli stárnoucí populaci dále růst, což finanční trhy ještě plně nevnímají. Spojené státy, Japonsko a mnohé země eurozóny v minulosti svou zadluženost zvyšovaly v dobrých i zlých časech. V jádru tohoto vývoje se nachází externalita mezi těmi, ke kterým veřejné výdaje tečou na straně jedné, a daňovými poplatníky na straně druhé. Ti první totiž nenesou plnou tíhu dané politiky a tak obvykle žádají více, než kdyby tomu tak bylo. Stejně tak platí, že voliči by se nejraději těšili všem přínosům veřejných výdajů, rádi by ale, aby za ně platili jiní – ať již ze současné, či z budoucích generací. Výsledkem jsou nadměrné deficity.
Popsaný jev představuje obecný rys demokracií, jeho síla však závisí na charakteristice jednotlivých zemí. Studie ukazují, že tato síla roste s množstvím těch, kteří jsou u moci a mají přístup k penězům. Problém zhoršují i rozdíly etnického, jazykového a náboženského rázu. Existují řešení dvojího typu, první se zaměřuje na výstupy – jde o limity zadlužení či deficitů a různá fiskální pravidla. Vedle toho funguje procedurální přístup, který se zaměřuje na proces rozhodování o výdajích. Žádný zázračný lék však neexistuje, v Evropě bude muset fiskální konsolidace spočívat zejména ve výdajových škrtech. V USA, kde zčásti představují problém i nedostatečné rozpočtové příjmy, musí konsolidace zahrnovat i jejich zvýšení.
Nepružný americký systém by měl teoreticky ztěžovat nápravu fiskálních nerovnováh. Pokud ale hrozí, že by tyto nerovnováhy začaly negativně ovlivňovat ekonomiku, voliči obvykle podpoří tu stranu, která se na ně zaměřuje. Výzvou jsou nyní zejména programy sociálního zabezpečení. Je pravděpodobné, že americký politický systém bude v následujících deseti letech schopen dosáhnout stabilizace poměru dluhu k HDP. Po roce 2021 se ale dá čekat další zhoršení kvůli demografickému vývoji. Fiskální výzvy tedy nezmizí.
V Evropě zhoršila zadlužení stárnoucí populace a finanční krize. Pokud nepřijde rozhodné řešení, veřejný dluh dosáhne v roce 2035 128 % HDP, v některých zemích bude mnohem vyšší. Evropa vedle výše zmíněné externality trpí i její mezistátní verzí, kdy některé země čekají podporu od ostatních. Pokud si jednotlivé země chtějí ponechat fiskální suverenitu, řešení musí přijít na národní úrovni. To by pak hodnotila Evropská komise, ECB by nepřijímala jako kolaterál dluhopisy zemí, které poruší dohodnutá pravidla.
Největší výzvu pravděpodobně představuje Japonsko, které má nejvyšší poměr dluhu k HDP a prošlo dvěma desetiletími stagnace hospodářství. Situace je tam přitom taková, že vládní výdaje jsou velmi omezené s výjimkou jediné oblasti - sociálních výhod. Doslova každá další část vládního sektoru trpí nedostatkem peněz jen kvůli tomu, aby byly zdroje pro nedostatečně financovanou sociální oblast. Uvedená externalita totiž v Japonsku dosáhla extrémních rozměrů, a pokud se nezmění volební systém, problém bude přetrvávat. Japonsko je schopné financovat deficity jen díky vysokým čistým úsporám soukromého sektoru, které jsou odrazem deflačního prostředí, v němž domácnosti ani firmy nejsou ochotny investovat.
Náprava nemůže v případě Japonska spočívat jen ve změně volebního systému a omezování výdajů či zvyšování daní. Nejlepším způsobem snížení poměru dluhu k HDP je růst jmenovatele. To znamená zvyšování produktivity a ukončení deflace – zavedení daňových reforem, které podpoří zaměstnanost, a podstupování rizika a zavedení cílení inflace ze strany Bank of Japan.
Uvedené je výtahem z „Public debt in the Eurozone, Japan, and the US“, autorem je Charles Wyplosz.
(Zdroj: VOX)