Krugmanova hitparáda „škůdců“: Krizi periferie založil příliv kapitálu. Twist je jak se stříkací pistolkou na rozzuřeného nosorožce

Jen výjimečně se v historii objevují momenty, kdy se tolik lidí tak moc snažilo, aby způsobilo tolik škody, jako je tomu dnes. Takto otevírá svůj poslední komentář k vývoji globální ekonomiky Paul Krugman. Následně se věnuje výběru těch institucí, které podle jeho názoru způsobily největší škody:

OECD, která před rokem požadovala fiskální utahování i prudké zvýšení sazeb, protože ... prostě protože. Nedávno zkoumala situaci v Británii a zjistila, že inflace bude pravděpodobně klesat, nezaměstnanost růst a země by tudíž měla pokračovat v utahování obou politik. Na jaké planetě to žijí?

ECB, která se totálně upsala doktríně expanzivního fiskálního utahování i přesto, že existuje obrovské množství důkazů proti ní. ECB také pokračuje se zvyšováním sazeb, i když se ekonomika nachází pod silným tlakem a její politika může být tím posledním, co zlomí euru vaz.

BIS, která ještě před třemi měsíci volala po utaženější monetární politice s cílem bojovat proti neexistující inflační hrozbě.

Tyto instituce by měly hodně zpytovat svědomí a ptát se, jak mohly předstírat, že jsou ekonomickými experty a zároveň udělat tak hrubé chyby, píše Krugman. Detailněji se pak věnuje tomu, co dostalo eurozónu do problémů a na pomoc si bere analýzu Kashe Mansoriho a jeho tabulku ukazující průměr fiskální bilance zemí eurozóny a průměr bilance běžného účtu z let 2000 – 2007:

"Ač to Němci stále nejsou schopni pochopit, fiskální nezodpovědnost k problémům na periferii eurozóny přispěla jen okrajově. To, co skutečně souviselo s jejich krizí, byl příliv kapitálu. Klíčovým bodem je pak to, že tyto země nemají žádný nástroj, kterým by svou platební bilanci mohly ovlivnit. A dodám ještě, že je velmi těžké někoho přesvědčit, že příliv kapitálu představuje hrozbu. Pamatuji si, že Olivier Blanchard na setkání v Barceloně, které se konalo ještě před krizí, Španělům ukazoval, jak se jejich situace stává nebezpečnou. Byl kritizován a zesměšňován stejně jako ti, kteří varovali před bublinou na trhu s bydlením ve Spojených státech," píše Krugman.

„Dluhovou krizi eurozóny nezapříčinila rozpočtová nezodpovědnost členských zemí z periférie bloku, nýbrž systémové faktory, to znamená samo zavedení eura - to vedlo k ohromnému přílivu kapitálu do těchto zemí a poté k jeho náhlému zastavení, což spustilo krizi,“ uvádí americký ekonom Kash Mansori ve studii citované Krugmanem. Dokládá to výše uvedeným srovnáním rozpočtových a platebních bilancí evropských zemí. Mansori ve své analýze odmítl rozšířený názor, podle něhož byla dluhová krize vyvolaná tím, že vlády postižených zemí utrácely nad své poměry. To je přitom oficiální postoj, který se odráží v podmínkách naordinovaných Řecku, Irsku a Portugalsku mezinárodními věřiteli a v plánech EU na budoucí prevenci krizových situací. Krize je podle ekonoma naopak výsledkem sil a rozhodnutí, které stály mimo kontrolu vlád periferních zemí - zejména náhlého a prudkého přílivu kapitálu po zavedení eura v podobě úvěrů či nákupů státních dluhopisů.

Mansori ukazuje, že v bilanci veřejných financí sice měly v letech 2000-2007 Řecko a Portugalsko nejvyšší deficity z eurozóny, avšak Španělsko a Irsko udržovaly přebytky. Všechny čtyři krizové země ale vedly za toto období nejvyšší deficity běžného účtu platební bilance a u všech je také patrný prudký růst těchto schodků od konce 90. let, kdy přijímaly euro. Jejich rozpočtové schodky v té době žádný vyhraněný směr neměly.

"Kapitálová bonanza", jak ekonomové prudký růst přílivu kapitálu označují, byla podle Mansoriho přímým důsledkem zavedení eura, po němž mohli investoři z jádra eurozóny snadněji investovat do periférie bloku. To přitom byl jeden z hlavních cílů projektu eura a všeobecně byl také oslavován jako "finanční integrace". Problémem však bylo zastavení a zvrat těchto toků po globální finanční krizi let 2008-09, konstatoval Mansori.

Podle Mansoriho také není pravda, že by periferní země jako Řecko využily mohutného přílivu kapitálu ke zvýšení vládní a soukromé spotřeby. Podíl spotřeby na domácích nákupech zde ve sledovaném období naopak klesal, zatímco podíl kapitálových investic rostl. Mansori stejně tak nevidí problém ani v tom, že by v krizových zemích byla nadprůměrná inflace nebo se tam snižovala konkurenceschopnost kvůli neefektivnímu trhu práce. Problém je podle něj v "systémově nevyhnutelném zhodnocení směnného kurzu".

„Je nutné uznat, že jakmile tyto země přijaly euro, uvedlo to do pohybu mocné síly, v jejichž důsledku byla finanční krize pravděpodobnější a zřejmě i nevyhnutelná, bez ohledu na to co vlády periferních zemí dělaly," uvedl Mansori. "Nezodpovědné chování periferních zemí ke krizi eurozóny nevedlo, vedla k ní sama jednotná měna," uzavřel.

Krugman k tomu dodal, že země eurozóny nemají po zbavení se vlastních měn žádný nástroj, který by mohl jejich platební bilance ovlivnit. Za jedinou možnost, jak krizi řešit, ve svém posledním sloupku označil "expanzivnější fiskální a měnovou politiku silnějších evropských ekonomik", tak aby to okrajovým zemím vytvořilo lepší prostředí pro export do Německa a dalších zemí jádra měnové unie.

Krugmanovi je ale jasné, že Německo od plánu snižování rozpočtového deficitu neustoupí, a věští tak katastrofu v podobě návratu celé Evropy do recese. Kromě Berlína ostře kritizuje německou politiku úspor a protiinflační tažení Evropské centrální banky, která po recesi už dvakrát zvýšila své úrokové sazby.

Krugman namísto poukazování na hyperinflaci v Německu 20. let upozornil na srovnání dnešní situace s politikou německého kancléře Heinricha Brüninga v letech 1930-32. Jeho trvání na vyrovnaném rozpočtu a deflačním zlatém standardu vedlo ke zhoršení hospodářské krize se známými neblahými důsledky pro politiku.

Krugman se ve svém sloupku věnoval také nově ohlášenému kroku Fedu – operaci Twist. Nadšen z něj není, popisuje ho jako snahu o zastavení útočícího nosorožce vodní pistolkou. Poukazuje na fakt, že obvykle je zvyšování monetární báze potenciálně silným nástrojem pro ovlivnění reálné ekonomiky. V současné době ale lidé drží bázi jen díky její funkci uchovatele hodnoty a konvenční politika tak nic nesvede. Fed se proto snaží prohodit ve svém portfoliu krátkodobé dluhopisy za dlouhodobé. Při velikosti celkového dluhu USA ale bude pro výši jejich výnosů i nadále rozhodující vývoj inflačních očekávání. Ta Fed ale zatím neovlivňuje, očekávaná inflace pro následujících pět let dokonce rychle klesá. Fed tak sice správně identifikuje hrozby, nicméně to, co dělá na jejich odvrácení, ani zdaleka nestačí, uzavírá ekonom.

(Zdroj: Blog Paula Krugmana, čtk)