Na konci minulého týdne byl Paul Krugman ze situace v eurozóně zděšený a znuděný zároveň. Třetina měnové unie totiž čelí spekulativnímu ataku, ohrožena je samotná existence společné měny a její pád by silně poškodil celou světovou ekonomiku. Nicméně vedení eurozóny přichází se stále stejnými kroky. „Pravděpodobně najdou způsob, jak poskytnout zadluženým zemím další úvěr, což může odvrátit okamžitou pohromu. Stále si ale nepřiznávají klíčový fakt, že bez expanzivnější fiskální a monetární politiky v silnějších ekonomikách Evropy budou všechny pokusy o záchranu marné,“ píše ekonom pro NYTimes.
Strategie fiskálních škrtů a úvěrování do té doby, dokud se nenavrátí důvěra investorů, nemůže podle Krugmana v případě Řecka fungovat. A pravděpodobně ani u Portugalska a Irska. Celkově je ale evropská ekonomika silná a má pouze mírnou inflaci. Pracovní místa a růst by se tak v případě zadlužených zemí měly vytvářet díky exportům do zbytku Evropy. To však není možné, pokud i ten přijme úsporná opatření.
ECB udělala „hroznou chybu“, když v roce 2008 zvýšila sazby. A tento rok ukázala, že se vůbec nepoučila a tuto chybu zopakovala, píše Krugman. Tím také znemožňuje zadluženým zemím obnovu jejich konkurenceschopnosti zvýšením inflace v Německu na 3 – 4 %. Namísto toho se německá inflace nachází na úrovni 1 %, což znamená, že v zadlužených zemích panuje „výrazná deflace“, která prohloubí pokles jejich ekonomik a zvýší reálnou dluhovou zátěž.
Uvedené je podle Krugmana částečně důsledkem toho, že „politické elity“ v Evropě mají selektivní paměť. Rády hovoří o německé inflaci na počátku 20. let - to je ale z dnešního pohledu irelevantní příklad. Skoro nikdy ovšem nezmiňují politiku Heinricha Brüninga, který jako německý kancléř (1930 – 1932) trval na vyrovnaném rozpočtu a zachování zlatého standardu. Tím prohloubil depresi a „položil základ, víte čemu“, píše Krugman. Uvedený vývoj cen v Německu demonstruje vývojem rozdílu mezi tamními vládními dluhopisy a dluhopisy, jejichž výnos je upraven o inflaci. Tento rozdíl může být považován za indikátor inflačních očekávání a nyní ukazuje „cenovou stabilitu“ – tedy inflaci na úrovni 1 % po dobu příštích pěti let:
Tato očekávaná cenová stabilita je ale podle Krugmana pro euro signálem katastrofy. Země na periferii totiž musí snížit svou cenovou úroveň relativně k Německu asi o 20 %. Pokud tedy bude inflace v Německu na zmíněné úrovni, musí ony projít „masivní deflací“, což je recept na neúspěch.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)