Finanční trhy ženou svět vstříc další velké hospodářské krizi s nedozírnými politickými následky. Oficiální autority zejména v Evropě ztratily kontrolu nad situací. Je potřeba, aby tuto kontrolu získaly zpět a aby ji získaly hned.
K tomu je zapotřebí učinit tři smělé kroky. Za prvé se vlády zemí eurozóny musejí dohodnout na nové rámcové smlouvě, která by v měnové unii vytvořila společné ministerstvo financí.
Velké banky musí být mezitím umístěny do správy Evropské centrální banky výměnou za dočasné garance a trvalou rekapitalizaci. A za třetí by pak ECB umožnila zemím, jako jsou Itálie a Španělsko, dočasně refinancovat dluh s velmi nízkými náklady.
Náhradní ministerstvo financí
Tyto kroky by uklidnily trhy a poskytly Evropě čas k rozvoji růstové strategie, bez níž nelze dluhový problém vyřešit. Význam vypracování růstové strategie je skutečně klíčový, poněvadž dluhová zátěž - poměr dluhu k ročnímu hrubému domácímu produktu - se zvyšuje a klesá částečně jako funkce tempa hospodářského růstu.
Protože však uzavření smlouvy zřizující v eurozóně společné ministerstvo financí potrvá dlouho, musí se členské státy ve snaze o zaplnění vakua upřít do té doby na finanční autoritu, která již existuje, tedy na Evropskou centrální banku.
Zárodek společného ministerstva financí - totiž Evropský fond finanční stabilizace (EFSF) - funguje v současné podobě pouze jako zdroj prostředků, přičemž způsob jejich vynakládání už závisí na jednotlivých členských státech. Umožnění spolupráce mezi EFSF a ECB bude vyžadovat založení nové mezivládní agentury, kterou bude muset posvětit německý Bundestag a možná i parlamenty dalších členů eurozóny.
Pojistky a závazky
Bezprostředním úkolem je vytvoření nezbytných pojistek proti nákaze od možného řeckého bankrotu. Chránit je třeba dvě zranitelné skupiny: banky a vládní dluhopisy zemí, jako jsou Itálie a Španělsko.
Aby Evropský fond finanční stabilizace tyto navzájem provázané úkoly splnil, měl by se využívat převážně ke garancím a rekapitalizaci bank. Systémově důležité banky by musely slíbit EFSF, že po dobu platnosti garancí budou dodržovat instrukce Evropské centrální banky.
Banky, které by to odmítly, by žádné garance neměly, avšak na zmíněné podmínky by přistoupil takový počet bank, že by ECB i tak měla požadovanou "kritickou hmotnost". ECB by pak uložila bankám, aby udržovaly své úvěrové linky a portfolia půjček a přitom pozorně monitorovaly rizika na vlastních účtech. Taková úprava by zastavila soustředěné oddlužování, které je jednou z hlavních příčin krize. Dokončení rekapitalizace by odstranilo motivaci k oddlužování a v tom okamžiku by se dala stáhnout i bianko garance.
Ve snaze zmírnit tlak na vládní dluhopisy zemí, jako je Itálie, by Evropská centrální banka snížila diskontní sazbu. Poté by dotyčné země přiměla k tomu, aby samy sebe financovaly výlučně prostřednictvím státních pokladničních poukázek - a banky by byly motivovány, aby je kupovaly. Banky by mohly reeskontovat tyto poukázky u ECB, ale nedělaly by to, pokud by na nich vydělávaly víc než na hotovosti.
Dvě možnosti pro Řecko
Tato opatření by umožnila Řecku zbankrotovat, aniž by to vyvolalo globální krizi - což ovšem neznamená, že by Řecko bylo k bankrotu donuceno. Kdyby Řecko splnilo své cíle, Evropský fond finanční stabilizace by mohl zajistit "dobrovolnou" restrukturalizaci, například na úrovni 50 centů za euro. Fond by měl dost peněz na to, aby mohl garantovat a rekapitalizovat evropské banky, přičemž rekapitalizace řeckých bank by zůstala na Mezinárodním měnovém fondu. Jak by si Řecko za těchto okolností vedlo, to už by záleželo na Řecích.
Věřím, že tyto kroky by ukončily akutní fázi eurokrize tím, že by zmírnily dva její hlavní zdroje (slabé banky a zranitelné suverénní státy) a opětovně ujistily trhy, že dlouhodobější řešení je na dohled. Toto dlouhodobější řešení by už však bylo složitější, poněvadž režim zavedený Evropskou centrální bankou by nedával prostor k fiskálnímu stimulu a dluhový problém nelze vyřešit bez růstu. Otázka, jak vytvořit životaschopná fiskální pravidla pro euro, by se řešila už během smluvních jednání.
Diskutuje se i o mnoha jiných návrzích, protože oficiální činitelé si již uvědomují, že s metodou odsouvání problému dospěli na konec cesty.
Většina zmíněných návrhů se snaží umožnit EFSF půjčky odjinud tím, že ji promění v banku, pojišťovnu nebo nástroj zvláštního určení, který na sebe vezme riskantnější tranši z partnerství veřejného a soukromého sektoru.
Prakticky jakýkoliv návrh sice pravděpodobně přinese dočasnou úlevu, ale finanční trhy se stejnou pravděpodobností dokážou prohlédnout jeho podstatu a odhalit jeho nedostatky, zvláště když bude porušovat článek 123 Maastrichtské smlouvy (klauzuli o zákazu sanací), který můj návrh úzkostlivě respektuje. Jistá forma využití půjčených prostředků by se nicméně při rekapitalizaci bank uplatnit mohla.
Zde naznačený postup nevyžaduje zadlužování Evropského fondu finanční stabilizace ani jeho zvětšování. Je však radikálnější, protože přivádí banky pod evropskou kontrolu. To zákonitě vzbudí odpor bank i národních institucí - odpor, který se nedá zlomit jinak než tlakem veřejnosti.
George Soros (Autor je předsedou představenstva společnosti Soros Fund Management a institutu Open Society)
Hrozí opakování krize z roku 2008? Recese může být i vážnější, tvrdí ekonomové
Soros: Za krizi může Německo. Záchrana je možná jen evropskými dluhopisy
Krvácení na akciových trzích nekončí. V říjnu by měly přijít další propady
Soros nastínil další vizi záchrany eurozóny: Odchod Řecka a Portugalska