Na konci roku 2012 přijde to, co se stává jednou za 20 let. Proběhnou prezidentské volby v USA a zároveň se změní vedení v Číně. K tomu bude na jaře téhož roku volen prezident ve Francii, volby v Německu přijdou v roce 2013. Tlaky spojené s příchodem volebních let bohužel ohrožují již tak složitou a nepredikovatelnou dynamiku ekonomické politiky v době, kdy se špatně vyvíjí zejména situace v Evropě.
Blížící se volby sebou obvykle nesou snahu vlád o snižování daní, zvýšení transferů a výdajů na zvláště viditelné projekty. Tyto kroky jsou financovány nejen vyššími deficity, ale také odložením projektů, které nejsou tak na očích, a netransparentními rozpočtovými mechanismy. V době, kdy centrální banky nebyly nezávislé, bylo možno očekávat i snižování sazeb s cílem maximálně ovlivnit produkt a nezaměstnanost před volbami. A jen se doufalo, že inflační důsledky přijdou až později.
Dnes je tomu ale jinak. Svět stále tíží důsledky finanční krize. Výdajové a deficitní orgie, které po krizi přišly, zvýšily citlivost investorů i veřejnosti na další dluhy. A pozici současných vlád výrazně snižuje slabý růst. Jak ukazuje vývoj v USA i v Evropě, ekonomická politika je mnohem blíže paralýze než manipulaci. A zůstává otázkou, jak by například tato paralýza ovlivnila rozhodování Fedu, pokud by růst americké ekonomiky zkolaboval a hrozil by pád další velké finanční instituce.
V praxi má své limity i nezávislost centrálních bank. Fed se již nyní nachází pod velkým tlakem ze strany republikánů, kteří nesouhlasí s dalším uvolňováním. Tomuto tlaku může odolávat, musí ho ale brát v úvahu, protože mandát Fedu v konečném důsledku stanoví Kongres a prezident jmenuje jednotlivé guvernéry. Je absurdní, že se v současné situaci někdo příliš obává podobného stagflačního vývoje jako v 70. letech. Daleko reálnější je japonská ztracená dekáda či dokonce druhá velká deprese. Fed má k dispozici omezené nástroje a předvolební politické tlaky jej ještě více limitují. ECB se zase tím, že ještě nesnížila sazby k nule, snaží zachovat zdání nezávislosti - namísto toho, aby se řídila střídmou úvahou o rizicích, kterým měnová unie čelí. Jestliže se eurozóna nakonec rozpadne, koho bude zajímat, že během krátkého života eura byla inflační očekávání pevně ukotvena na 2 %?
Pokud přijdou noví vůdci v USA, Evropě a Číně s jasným mandátem, možná uvidíme strukturální reformy, které podpoří dlouhodobý růst a stabilitu. Pokud ale volební vlna zvýší paralýzu kolem těžkých politických rozhodnutí, znásobí se problémy v tu nejhorší dobu. I v tom nejlepším scénáři se dá čekat, že pro rok 2012 bude charakteristická ještě vyšší volatilita vyvolaná politikou, než tomu bylo v roce 2011.
Autorem je Kenneth Rogoff, profesor ekonomie na Harvard University.
(Zdroj: Financial Times)