Hlavní hnací silou globálního boomu, který skončil v roce 2008, byl dluh. A to hlavně dluh soukromého sektoru, ne dluh veřejný. Nyní se ten samý faktor může stát dominantním problémem současného desetiletí. Podle mnohých zdravé oživení nemůže nastat, aniž by v rozvinutých zemích došlo k poklesu celkové dluhové zátěže. A nerozlišuje se, o jaký dluh jde a u veřejného i soukromého sektoru se považuje za něco toxického. Ale čím rychleji se bude snižovat zadlužení soukromého sektoru, tím více je třeba toto brzdění agregátní poptávky vyvážit udržením veřejného dluhu na vyšších úrovních.
Do dluhové schizofrenie spadli mnozí z nás. Britská vláda explicitně odmítá zvyšování dluhu veřejného sektoru, jenomže zároveň uvažuje o politice uvolňování podmínek na úvěrovém trhu a zvýšení dostupnosti úvěrů pro malé podniky. MMF před několika měsíci volal po rychlém omezení veřejného dluhu, momentálně se však domnívá, že by se tento krok měl pozdržet. Regulátoři chtějí zvýšit kapitálové požadavky u bank, zároveň ale plánují rozložit toto zvýšení do delšího období, aby nebyl negativně ovlivněn růst nových úvěrů. Zadlužené ekonomiky eurozóny musí snižovat své dluhy, nicméně EFSF zvyšuje svou finanční páku. ECB se obává, že růst úvěrů zvýší nabídku peněz, zároveň však nakupuje vládní dluhopisy a poskytuje úvěry celému bankovnímu sektoru eurozóny.
Ať se nám to líbí nebo ne, globální ekonomika potřebuje mix restrukturalizace dluhu, jeho splácení a v některých případech jeho zvyšování. Univerzální recept, v jehož rámci by se zadlužení plošně snižovalo u všech sektorů, by mohl způsobit skutečnou pohromu. Vlády na sebe mohou převádět dluh soukromého sektoru jen v případě, že si to mohou dovolit. Tento krok také zahrnuje morální hazard a přerozdělení příjmů a bohatství. Převod dluhu na veřejný sektor znamená riziko vyššího zdanění v budoucnosti. Pokud se převede na rozvahu centrální banky, hrozí zase riziko inflace. To lze ospravedlnit pouze v případě, že alternativy jsou ještě horší.
Ne všichni ale s tímto názorem souhlasí. Friedrich von Hayek ve 20. letech napsal, že rychlé oddlužení zbavuje ekonomický systém špatných investic. Ti, kteří věří v Schumpeterovu kreativní destrukci, budou s tímto pohledem souhlasit. Poslední Interest Rate Observer ale přichází s popisem toho, co se stalo, když byl v USA tento přístup aplikován. Došlo k tomu během deprese v letech 1920 – 21. Růst úvěrů byl tehdy zastaven, Fed v čele s Benjaminem Strongem zvýšil sazby a vláda dosahovala rozpočtových přebytků. Deflace se považovala za nevyhnutelnou, nezaměstnaní byli ponecháni svému osudu, přestože míra nezaměstnanosti překročila 12 %.
James Grant, který Interest Rate Observer vydává, se domnívá, že tato politika fungovala. Recese skončila už v roce 1922, v roce 1923 byla nezaměstnanost na 2,4 %. Mezitím ale klesl HDP o 8 %, průmyslová produkce o 23 % a spotřebitelské ceny o 22 %. Podle Granta je to lepší než nekonečná stagnace. Jsme ale jistě schopní přijít s něčím lepším.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)