„Jsem premiérem jen ve volném čase,“ svěřil se před časem v odposlouchávaném hovoru šéf italského kabinetu Silvio Berlusconi, který v posledních letech (zatím úspěšně) odráží jednu žalobu za druhou a spíš než v úřadě vlády je možné ho zastihnout v rozmanitých soudních síních celé Itálie. Jestli se Berlusconi věnuje vládnutí v jedné z nejzadluženějších zemí eurozóny skutečně jen jako koníčku, není divu, že se trhy zmítají v agónii nejistoty. Situace došla tak daleko, že ho jeho evropští kolegové musí napomínat a strašit jako zlobivého školáka.
První varování přišlo v srpnu v dopise podepsaném prezidentem ECB Jean-Claudem Trichetem a jeho italským nástupcem Mariem Draghim. „Obnova důvěry investorů vyžaduje neodkladnou akci italských úřadů,“ stálo v psaní doplněném bodově napsaným plánem privatizace, liberalizace ekonomiky a škrtů státních výdajů, tak aby rozpočet dosáhl vyrovnané bilance v roce 2013. Jednalo se o jasný vzkaz: ECB Itálii pomůže (nakoupí její dluhopisy, podpoří banky), jen pokud premiér začne ihned jednat.
Berlusconi se pokusil polepšit. Navrhl rozpočet s většími škrty (i když místy s pochybnými kalkulacemi), jenže na řešení problému hlemýždího tempa růstu ekonomiky už se nevzmohl. Na nedělním summitu EU tedy dostal opět vyhubováno, přičemž mu němečtí a francouzští představitelé uložili úkol dodělat, tedy přijít s důvěryhodným reformním plánem, do příští schůzky v Bruselu ve středu.
Tím ale nedělní představení neskončilo. Trpělivost s nespolehlivým ministerským předsedou už podle všeho eurozóně z velké míry docházela, a tak k soukromým výtkám přibylo i veřejné ponížení. To přišlo na tiskové konferenci po summitu, kdy padla otázka ohledně důvěryhodnosti italských slibů. Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy nejdřív zaváhali, následně na sebe krátce mrkli a pak se jako na povel shodně jízlivě ušklíbli. Místnost plná novinářů vybuchla smíchem. Stěží lze v historii evropské integrace nalézt příklad, kdy byl představitel členské země (zakládající!) vystaven takto otevřenému pohrdání.
Berlusconi v reakci zahrál uraženého a jeho příznivci zorganizovali smíškovské protestní vystoupení před francouzskou ambasádou v Římě (na Německou už si přeci jen netroufli). Ale ani italský premiér se asi nebere tak úplně vážně. Do Bruselu se ve středu vrátil s vlastním dopisem plným nářků a vágních slibů. Dohoda o klíčové důchodové reformě, které dosud bránil Berlusconiho koaliční partner, Liga Severu, prý nakonec uzavřena byla. Detaily mají být podle italských novin oznámeny později.
Silvio Berlusconi na italskou politickou scénu vstoupil v devadesátých letech, kdy se po sérii obřích korupčních kauz známých jako mani pulite (čisté ruce) v zemi zhroutil starý řád. Založil vlastní politickou stranu a jako mediální magnát působil svěže a dynamicky. Soudní pře s bývalými podnikatelskými partnery, které jeho kariéru doprovázely už tehdy, sice byly trochu na obtíž, ale v zemi s široce rozšířenou tradicí daňových úniků a úplatkářství se nezdály být smrtelným hříchem. V nadějích mnohých příznivců měl Berlusconi přinést do vlády podnikatelskou dravost. Oplzlé poznámky na adresu ženské části populace jen dokládaly, že je Ital duší i tělem.
Ani za devět let strávených celkem v úřadě ale Berlusconi nedokázal reformovat italskou ekonomiku, a to navzdory pohodlné většině, kterou od roku 2001 v parlamentu disponoval. Někteří v něm viděli novou Margaret Thatcherovou, ale jeho liberalismus nešel dál než za silácká gesta a mediální šum. Staré klientelistické sítě se sžily s novými politickými stranami. Velkou výhodu představovala slabá opozice, ale časem se proti nevyzpytatelnému premiérovi obrátili i bývalí spojenci z řad katolické církve a podnikatelských elit.
Ostrůvkem stability a kompetence v neklidných dekádách zůstala jen italská centrální banka, která zemi vychovala mnohé prezidenty i premiéry - třeba Carla Azeglia Ciampiho (krom funkce guvernéra banky vystřídal oba nejvyšší posty v zemi).
Mario Draghi, který dnes oficiálně nastoupí do čela ECB, není zcela čistokrevným centrálním bankéřem. Krom působení v různých funkcích na ministerstvu financí pracoval nějaký čas i v soukromém sektoru (u Goldman Sachs). Do samotného oka hurikánu dluhové krize vstupuje z pozice guvernéra centrální banky země, která se potácí na hraně a ECB nyní představuje jedinou věrohodnou záchranu. To Draghiho staví do nelehké pozice, národnostně vzato do velmi zapeklitého střetu zájmů.
Jeho předchůdce neochotně souhlasil s nákupem dluhopisů zadlužených zemí, čímž ve vyděšených očích mnohých Němců překročil hranice představitelného. I samotná ECB by se břímě zachránce chtěla co nejrychleji zbavit, jenže ostatní země eurozóny nemají, nebo nechtějí dát, dost prostředků na podporu tak velké země jakou je Itálie. A pokud se euroval protrhne, jenom neomezená likvidita ECB může zachránit eurozónu před zničující povodní. Odváží se Draghi k takovému kroku, třeba i přes protesty Německa, jehož souhlas umožnil Italovi funkci dostat?
Osud Itálie, a možná i eurozóny, tak bude záležet na dvou mužích: premiéru Berlusconim, který může zemi potopit, a šéfovi ECB Draghim, jenž je možná jediný schopen ji zachránit. Jejich vztah zatím není nejlepší. Uprostřed středečního summitu Berlusconi vyšel z jednacího sálu, aby do éteru italské televizní show prohlásil, že „euro je měnou, bez podpory centrální banky“.
(Zdroj: The Economist, Bloomberg)