S blížícím se koncem roku 2011 se čím dál tím více upevňuji v názoru, že finanční a kapitálové trhy jsou letos mnohem méně případ pro ekonoma nebo burzovního spekulanta a mnohem více pro psychiatra. I ty chabé zbytky logiky a jisté míry předpověditelnosti – pokud někdy něco takového na trhu vůbec existovalo – zmizely v nenávratnu a zůstal jenom zmatek, chaos a nedůvěra. Posuďte sami.
Přesně před dvěma týdny se trhy a investoři tetelili vzrušením z nadcházejícího dvoudenního zasedání ministrů financí eurozóny resp. Evropské unie. Vše vypadalo nadějně a podle mnoha tehdejších tiskových prohlášení bylo v podstatě jisté, že čtyřicet let kumulované dluhy dokáží evropští finanční kouzelníci a euro-byrokraté vymazat za víkend. Toto nadšení však dostalo trhliny jen několik málo hodin před začátkem samotného summitu, kdy nebylo jasné, kteří ministři financí a kterých zemí se nakonec sejdou, či zda se vůbec sejdou. Vše prý nakonec dobře dopadlo a výsledkem bylo jen špatně skrývané dojetí v očích francouzského prezidenta N. Sarkozyho, který ve čtvrtek ráno světu oznámil, že „…jsme se dohodli“. Hlavně na tom, že záchranný fond EFSF se ještě více nafoukne a Řecku se odmaže 50 % dluhů. Stačilo se však podívat pod pokličku a všem bylo v řádu minut jasné, že jde o dohodu jenom naoko. Z 350 miliard eur zbytkového dluhu Řecka je totiž přibližně 80 miliard v držení Evropské centrální banky a dalších 70 miliard bylo poskytnuto tzv. „Troikou“ – Mezinárodním měnovým fondem, ECB a Evropskou komisí. Na ty se žádné snížení nebo dokonce snad „odpuštění“ nevztahuje. Zbytek je v držení soukromých investorů (dominantně řeckých bank a penzijních fondů) a ti z tohoto preferenčního přístupu profitovat rozhodně nebudou. Ze zákulisí navíc prosáklo, že míra „dobrovolnosti“ ve vyslovení souhlasu s tímto řešením byla na straně soukromých investorů více než diskutabilní. Zástupci EU prý totiž jednali ve stylu románového dona Corleone a předložili nabídku, kterou „nešlo odmítnout“ – buďto dobrovolné 50% snížení nominální hodnoty dluhů, nebo nedobrovolný bankrot.
Vše však nabralo zcela nečekaný směr v okamžiku, kdy na počátku minulého týdne řecký premiér oznámil, že na téma přijetí či nepřijetí podmínek záchranného plánu vypíše celonárodní referendum a nechá rozhodnout lid. Pokud pomineme samotnou nelogičnost takovéhoto kroku, je zábavné představit si, jaké reakce tato zpráva asi vyvolala v Paříži a Berlíně. Možná, že se jednalo o předem připravené divadlo a ve svém důsledku elegantní cestu, jak Řecko vyšoupnout z eurozóny. Hysterické reakce N. Sarkozyho a A. Merkelové však naznačují, že jim tímto krokem G. Papandreou spíše docela slušně načechral plány. Odvetná reakce na sebe nenechala dlouho čekat – v předvečer zasedání skupiny G20 se Evropa opět „dohodla“ a pozastavila další tranši finanční pomoci Řecku do okamžiku, než v zemi proběhne avizované referendum. Od toho okamžiku však věci nabraly opravdu spád – referendum se zrušilo, řecký premiér rezignoval, vytvoří se vláda „národní jednoty“, odsouhlasí se program úspor dohodnutý na konci října v Bruselu a Řecko na jaře čekají parlamentní volby.
Aktuálnost, relevantnost a hlavně platnost informací se v současné době a v současném prostředí stává věcí relativní. Je docela dobře možné, že než dočtete tento článek, vše bude zase jinak. Možná, že pro psychiatra tak není případem jenom finanční trh, ale rovnou celá Evropa…
Pozn.: Připraveno pro tištěnou verzi Lidových novin