Se železnou pravidelností se jako protiváha jednoho extrému objevuje okamžitě extrém druhý. V bláhové snaze něco napravit tak používáme polo-omyly a polo-pravdy s opačným nábojem. Nyní bych mohl navázat seznamem, tento úvod ale patřil úvahám o životě na dluh.
Dluh hrdina
Na ostrově žije Pepa s Frantou, každý něco dělá, za peníze jim slouží mušle. Celková poptávka v této miniekonomice je 100, produkt 100. Nejdříve si každý utrácí své, pak ale chce Pepa zainvestovat do nové banánové plantáže a od Franty si půjčí. Franta tak rok spotřebovává méně než dříve, Pepa spotřebovává – investuje více než dříve, produkt je stále 100. Po letech je produkt 150, protože najíždí produkce z nové banánové plantáže, velká část nadbytečné produkce jde Frantovi jako splátka půjčky. Pokud maximalizujeme produkt, život na dluh byl v tomto případě ideální.
Dluh možná hrdina
Na ostrově zase žije Pepa s Frantou, každý něco dělá, za peníze jim slouží mušle. Nejdříve každý utrácí to, co vydělá, pak se ale oba najednou rozhodnou, že budou spořit. Mušle se hromadí pod polštářem, každý dělá pro sebe, ale odpadla část poptávky „Franta od Pepy a naopak“. Oba tak chtějí pracovat, chtějí spotřebovávat, či produktivně spořit (spořit s výnosem jako v prvním případě), produkt ale klesá na 50 a práce není.
Jsou to ale koumáci a řeknou si, že mušle dají z pod polštáře do společného fondu a rozhodnou se, co si za tento společný fond koupí. Rozhodli se, že si koupí svou produkci a mušle/poptávku tak v ekonomice znovu rozhýbají. Měli totiž úspory - „pohledávku“ za fondem (tedy ekvivalentem státu), poptávka v ekonomice ale díky nákupům fondu (státu) neklesla a oba mohli pracovat. V ideálním případě pak fond investoval do banánové plantáže jako v případě prvním. Jeho zřízení tak jen efektivně eliminovalo nárůst potřeby po bezpečných aktivech v ekonomice (mušlích).
Samozřejmě, že zde se ohledně využitelnosti dluhu dostáváme na mnohem tenčí led, protože množství potenciálních kurvítek, či možností přímého zneužití, je tu nezanedbatelné.
Dluh jako padouch
A na ostrově žije opět Pepa s Frantou, nejdříve si každý utrácí své, pak ale Pepa bude předstírat, že chce zainvestovat do nové banánové plantáže a od Franty si půjčí. Franta tak rok spotřebovává méně než dříve, pracuje ale stejně, Pepa spotřebovává více – i plody Frantovy práce. Druhý rok se Franta začne dožadovat splátky, zjistí ale, že nová plantáž neexistuje, Pepa zlenivěl a škemrá o druhou půjčku, která by ho nyní možná již skutečnou investicí do banánů dostala z problémů. Ani zde ale přesně řečeno nevidíme dluh jako padoucha, ale naší neschopnost s ním pracovat (mimochodem jak na straně dlužníka, tak na straně věřitele, což je důležité).
Výše popsaných scénářů bychom dali dohromady ještě více, je snad ale jasné, že paušální (!) odsudky dluhu nemají s racionální ekonomickou úvahou mnoho co do činění. Jsou podle mého spíše extrémní reakcí na jiný extrém, pokusem o sofistikované moralizování, či prostou snahou zjednodušit si relativně složitou věc. Sám dluhy nedělám, myslím si, že často existuje přímá úměra mezi dluhy, velikostí státu, neefektivitou a korupcí (já vím, ten sever...). Vidím, že dluhy jsou často synonymem nezodpovědnosti a množství kurvítek s každou další snahou o užití dluhu k dobré věci roste exponenciálně. Nazývejme ale věci pravými jmény – když si podpálíme barák, budeme pak nadávat, že nám ho spálil oheň? Vlastně budeme…
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.