Roubini: Italská restrukturalizace, návrat k liře a rozpad eurozóny

Výnosy italských dluhopisů se tento týden pohybovaly znatelně nad 7 % a vzrostlo tak riziko, že tato země ztratí přístup na trhy. Protože je příliš velká na to, aby padla, ale zároveň i na to, aby bylo možné ji zachránit, mohlo by dojít k vynucené restrukturalizaci jejího veřejného dluhu. Ten dosahuje 1.900 miliard eur. Problém s jeho výší by se tak částečně vyřešil, zůstal by ale problém spojený s velkým deficitem běžného účtu, nedostatečnou vnější konkurenceschopností a zhoršující se pokles ekonomické aktivity. Řešením těchto problémů tak může být podobně jako u dalších zemí na periferii odchod z měnové unie a návrat k národní měně. To by efektivně spustilo rozpad eurozóny.

Ještě nedávno se tvrdilo, že Itálie a Španělsko trpí nedostatkem likvidity, ne však insolvencí - v případě, že budou implementovány reformy a úsporné programy. Pokud ale neexistuje věřitel poslední instance, i takové solventní země se mohou dostat do insolvence. Skeptičtí investoři totiž mohou vytlačit výnosy na takovou úroveň, kde se dluh stane neudržitelným. V eurozóně ovšem takový věřitel není, i když je nutně vyžadován. Eurodluhopisy jsou mimo diskusi, protože Německo stojí proti nim. Podobně je pro něj politicky nepřijatelné navýšení zdrojů EFSF na čtyřnásobek. Špinavou práci - zastavit nákazu před Itálií a Španělskem - by mohla udělat ECB. Ta tak ovšem učinit nechce, protože by na sebe vzala velké kreditní riziko. A podobná podpora by byla nezákonná a šla by proti dohodám o neposkytování pomoci jednotlivým zemím eurozóny.

V EFSF zbývá na Itálii a Španělsko 200 miliard, zvýšení jeho kapacity zapáčením není reálné, protože i bez něj jde o obrovské CDO. V jeho rámci se totiž několik pochybných zemí snažilo nějakým zázrakem získat AAA rating systémem vzájemných garancí. Podobná situace vyvstala s nápadem na investice do EFSF ze zemí BRIC. Dostatkem peněz nedisponuje ani MMF. Jediným východiskem je tak vynucená, ale organizovaná restrukturalizace italského dluhu. S tím, že spready italských dluhopisů dosáhly hranice udržitelnosti, totiž neudělá nic ani změna vlády - tato země potřebuje, aby HDP rostl alespoň o 5 % ročně, jinak její dluh exploduje. Produkt však klesá a úsporná opatření recesi jen zhorší.

Nicméně ani restrukturalizace, která způsobí věřitelům v Itálii a v zahraničí velké ztráty, neobnoví růst a konkurenceschopnost. Na to je třeba reálné depreciace, která však kvůli politice Německa a ECB prostřednictvím slabšího eura nepřijde. Fungovat nebude ani depreciace vnitřní, protože ta trvá příliš dlouhou dobu. Jediné východisko tak představuje návrat k liře a dalším národním měnám. A pokud z eurozóny odejde Itálie či Španělsko, znamená to její efektivní rozpad. Této pohromě by snad mohla zabránit pouze ECB – pokud by se stala neomezeným věřitelem poslední instance, snížila sazby na nulu a nechala euro oslabit na paritu s dolarem. K tomu by se musela přidat fiskální stimulace v Německu a celém jádru unie.

(Zdroj: EconoMonitor)