V Evropě i v USA představují současné problémy s dluhem výsledek chyb, které jejich politické vedení udělalo před více než deseti lety. V obou případech se obrovský rozsah dlouhodobých problémů všem zviditelnil až nyní, kdy už je však pozdě na řešení, která byla k dispozici dříve.
Posoudit, zda si vedou hůře USA, či Evropa, je složité. Na jednu stranu se Evropa mnohem rychleji blíží plnohodnotné krizi, protože situace na jejím jihu je při současné výši sazeb neřešitelná. Pravděpodobně tak celý kontinent stahuje zpět do recese a celá situace může vyústit v to, že jedna či více zemí eurozónu opustí. USA naopak skutečné fiskální krizi zatím nečelí a světoví investoři stále kupují velký objem jejich vládních dluhopisů i při nízkých výnosech.
Spojené státy si však své problémy způsobily mnohem více samy a naprosto zbytečně. V roce 2001 stačilo jen pokračovat ve směru, který fiskální politika nabrala v 90. letech. Neboli zachovat rozpočtové přebytky a zaměřit se na dlouhodobé problémy sociálního systému a zdravotní péče. Namísto toho bylo lehkovážně schváleno obrovské snížení daní a došlo k trojnásobnému zvýšení rychlosti růstu federálních výdajů. Po roce 2010 tak šlo s jistotou očekávat vážné finanční problémy. Patová situace, kterou přineslo letní vyjednávání o zvýšení dluhového limitu, znamenala poslední příklad zbytečného sebepoškozování a ukázala, že současný politický systém v USA není funkční.
Samozřejmě, že eurozóna se také dopustila vážných chyb. Lze ale nalézt pochopení pro to, jak složité je dosáhnout souhlasu ohledně politiky u 17 vlád. Nesoulad mezi nimi byl patrný již od roku 1999, kdy byla přijata společná měna bez toho, aby byla zároveň zavedena společná fiskální instituce. Přesto šlo o historický a obdivuhodný moment. A jak se říká, „proč bychom měli být překvapení z toho, jak je těžké dosáhnout jednoty u 17 různých legislatur, když Spojené státy to nejsou schopny učinit u jedné?“
Stále není pozdě, aby američtí politici schválili smysluplnou politiku - krátkodobou fiskální stimulaci spojenou se závazkem na dlouhodobou fiskální zodpovědnost. U eurozóny už ale bohužel neexistuje možnost jejího zachování v původně zamýšlené formě ani v případě, že se politici dohodnou.
Autorem je Jeffrey A. Frankel, profesor ekonomie, který stojí v čele programu mezinárodních financí a makroekonomie v National Bureau of Economic Research.
(Zdroj: Blog Jeffreyho A. Frankela)