Dlouhé polední siesty, které si pracující Španělé tradičně dopřávají vzhledem k bohatému obědu, jsou kvůli zuřící hospodářské krizi v ohrožení. A pro mnohé zaměstnance bude velmi těžké změnu letitých pořádků, kdy je normou dlouhý pracovní den s několikahodinovou polední pauzou, strávit, píše agentura AP.
Španělské hospodářství, které je čtvrtou největší ekonomikou eurozóny, trápí řada problémů. Kromě dluhů a nezaměstnanosti je to i malá produktivita práce. Podle ekonomů za ní stojí také tradiční dlouhá polední pauza, a tak čím dál více propagují americký model práce od devíti do pěti. Kratší pracovní den by podle nich znamenal, že lidé budou v práci více odpočatí a soustředění, a budou proto podávat lepší výkony. Navíc budou mít večer čas třeba na koníčky nebo na děti.
Víc a víc společností si teď uvědomuje, že by jim změna pracovní doby prospěla, ale zažité zvyky se jen obtížně mění. Španělé se třeba těžko zbavují představy, že jim u nadřízených pomůže, když budou v práci vysedávat co nejdéle do večera.
"Chceme se vyhnout zbytečně dlouhým pracovním dnům, které produktivitu práce nijak nezvedají," tvrdí například Teresa Diaz de Teranová z vedení španělské asociace malého a středního podnikání. Antonio Camunas, který šéfuje poradenské společnosti Global Strategies, to říká úplně bez obalu: "Ve Španělsku se prostě ve velkém mrhá časem. O tom není pochyb."
Právo na siestu ve Španělsku není stanoveno zákonem, délku polední pauzy si většinou vyjednávají odbory nebo ji určí zaměstnavatel. Ve srovnání se severněji položenými zeměmi je ale přestávka na oběd velmi štědrá. Hodně lidí tráví u jídla dvě hodiny nebo i víc a považuje dlouhou pauzu za své nezadatelné právo, přesto se množí názory, že siesta je v nynější situaci přehnaný luxus.
Několikahodinová polední pauza přitom ve Španělsku zdomácněla až v polovině 20. století. Předtím Španělé obědvali víceméně společně se zbytkem Evropy, ale po ničivé občanské válce, která skončila v roce 1939, si kvůli zajištění rodin museli často hledat dvě zaměstnání. Když skončili v jedné práci, dopřáli si několik hodin odpočinku, než odpoledne nastoupili do dalšího zaměstnání. A z této pauzy se pak zrodil zvyk i pro ty, kdo měli práci jen jednu.
O tom, kolik lidí si vybírá v práci polední pauzu a jak dlouhou, neexistují žádné oficiální statistiky. Ekonomové ale tvrdí, že ve španělských firmách jsou práce s pevnou pracovní dobou a osmihodinový pracovní den spíše výjimkou. Dvouhodinovou siestu mají například i zaměstnanci velké ropné společnosti nebo největší španělské banky Santander.
Dlouhá siesta navíc znamená, že druhá polovina pracovního dne je velmi neproduktivní. Jeden z bankovních úředníků, který reportérovi agentury AP nechtěl sdělit své jméno, například popsal, jak to v kanceláři vypadá po návratu z oběda. "Po obědě lidi jen zívají a pijí kafe," tvrdí muž, podle nějž jsou zaměstnanci kvůli trávení jídel o několika chodech v práci ještě nejméně hodinu nepoužitelní. "Myslím, že kdybychom měli půl hodiny nebo 45 minut, abychom se rychle najedli a mohli dřív odejít, byli bychom o dost produktivnější," shrnul úředník, který v práci denně zůstává až do osmé večer.
Boj tomuto zažitému zvyku vyhlásili například v elektrárenské společnosti Iberdrola. Zavedli totiž pravidelnou celoroční pracovní dobu od sedmi do tří. Monica Oviedová, která ve firmě pracuje, si nový pořádek chválí. "Všichni kamarádi mi závidí," tvrdí matka tří dětí, podle níž pevná pracovní doba znamenala snížení počtu absencí a pracovních úrazů a naopak zlepšení produktivity.
Už jednou citovaný konzultant Antonio Camunas zavedl kratší pracovní den u části svých zaměstnanců a také má jen pozitivní ohlasy. Právě taková změna by podle něj Španělsku pomohla: nejen na cestě z krize, ale také při snaze spojit kariéru s péčí o rodinu. "Musíte si stanovit priority. My žijeme tak, že nám prostě nezbývá na nic čas."