Euro podpořilo volný obchod a zahraniční investice, stejně jako před sto lety zlatý standard. Se zlatem ho však spojuje i jeho největší slabina. V rámci zlatého standardu byly směnné kurzy pevné a to znamená, že země neměly možnost vyhnout se šíření deprese. U eura již kurzy ani neexistují a možnost vyhnout se šířící se depresi je tak úplně uzavřena.
Co udělá země, která nemůže oslabit svou měnu a snížit tak ceny? Dnes stejně jako ve 30. letech máme jedinou možnost, a tou je vnitřní devalvace. Ta znamená snížení mezd a dalších nákladů včetně podpory ze strany vlády. Jde o bolestivý proces, který vytváří velký tlak na společnost. Ve 20. a 30. letech dovedla vlna chudoby k moci Hitlera a Mussoliniho. I pokud se něčemu podobnému dnes vyhneme, tvrdá úsporná opatření mohou vést k deflační spirále a zhoršujícímu se zadlužení.
Problém vyvstává se zastánci tvrdé měny v Německu, Finsku a dalších zemích na severu eurozóny. Ti tvrdí, že Řekové, Italové a brzy možná i Francouzi musí nést zodpovědnost za své fiskální hříchy. Z emocionálního hlediska dávají jejich argumenty smysl, zní ale podobně jako slova Andrewa Mellona. Tento ministr financí vlády Herberta Hoovera podle prezidentových memoárů řekl, že jediným způsobem, jak ve 30. letech oživit americkou ekonomiku, bylo „likvidovat pracující, likvidovat zásoby, likvidovat farmáře, likvidovat nemovitosti,… zbavit se hniloby, která v systému je“. Tento postup ale pacienta téměř zabil. V eseji „The Gold Standard and the Great Depression” tvrdí Barry Eichengreen a Peter Temin, že mentalita pomýlená zlatým standardem silně omezila možnosti, které se mohly během Velké deprese využít. To změnilo běžné ekonomické oslabení v depresi, která významně ovlivnila následný historický vývoj.
Zlatý standard nemusí být vždy deflační. Od 70. let 19. století až do první světové války fungoval víceméně pod záštitou Bank of England. Země, které dovážely více, než vyvážely, musely rozdíl v obchodu vyrovnat dodáním zlata svým obchodním partnerům. To bylo považováno za hlavního uchovatele hodnoty a státy se ho tak nerady zbavovaly ve větším množství. Centrální banky zvyšovaly sazby, čímž omezily domácí výdaje a snížily ceny. Země, které dovážely zlato, zase čelily rostoucím cenám, které zvyšovaly poptávku po dovozech a omezovaly obchodní přebytky. Na trzích panovala disciplína a rovnováha.
Tuto rovnováhu ale nabourala první světová válka, protože válečné výdaje vyvolaly inflaci a země musely ukončit konvertibilitu svých měn do zlata. Snaha o návrat ke zlatému standardu pak po válce znamenala nutnost eliminace inflačního efektu a došlo k deflaci. Spojené státy a další věřitelské země k tomu na trhu skoupily tuny zlata ve snaze zachovat domácí peněžní nabídku. Dlužníci tak neměli dostatek zlata a to ještě prohloubilo jejich deflaci. Nakonec byly všechny země donuceny od zlatého standardu upustit.
I když ceny během 30. let klesaly, stále panovaly obavy z inflace. Ani dnes se ještě vlády dostatečně nepoučily. U eura je to ještě horší, protože jeho tvůrci záměrně nevytvořili proceduru, podle které by bylo možné tuto měnu opustit. Eichengreen se tedy domnívá, že pokusy o uvedenou možnost by měly být až těmi posledními v řadě všech možností. Lepší by podle něho bylo zlepšit fungování eura na stejnou úroveň, na jaké fungoval zlatý standard ve svých nejlepších letech. Země, které dosahují přebytku, by se o náklady na nutné změny dělily s deficitními zeměmi.
Objevují se známky toho, že i země, které dosahují přebytků, začínají chápat svou zodpovědnost. V říjnu se ministři financí EU dohodli na pravidlech, která by teoreticky měla penalizovat země s nadměrnými přebytky. Tedy nejen ty, které dosahují velkých deficitů. Podle Eichengreena ve 30. letech „sílila masochistická mentalita zlatého standardu s tím, jak rostla intenzita krize“. Nyní by bylo dobré, pokud bychom masochismus nahradili zdravým rozumem.
(Zdroj: Businessweek)