Centrální bankéři jsou obvykle velice uzavření lidé. Když se zeptali Montagua Normana, který stál v čele Bank of England během Velké deprese, na důvody jeho rozhodnutí týkající se ekonomické politiky, jen si třikrát poťukal na nos. Poté, co na něj tlačili, řekl: „Nemám důvody, mám instinkt.“ Časy se ale mění. Současný guvernér BoE Mervyn King byl minulý týden dotázán, zda souhlasí s postojem ECB, která nechce přistoupit k monetizaci dluhu v eurozóně. Ve své odpovědi byl neobyčejně sdílný, když vysvětloval, že zastává stejný názor jako ECB a prezident Bundesbanky. To může být překvapivé, protože King je zároveň silným zastáncem QE ve Velké Británii, Bundesbanka ale proti kvantitativnímu uvolňování vystupuje v každé jeho podobě.
King se domnívá, že současné evropské problémy pocházejí z dlouhodobé nerovnováhy platebních bilancí. Sám však podle svých slov neví, jak by se tento problém měl řešit. I když nepřímo naznačuje, že jedním ze způsobů by byl rozpad eurozóny. Druhou možností je snížení rozpočtových deficitů zemí na periferii, které vnímá jako protějšky deficitů obchodních. Ohledně toho, že by ECB fungovala jako věřitel poslední instance, je King velmi odmítavý. Tento výraz podle něho používají ti, kteří nevědí, co znamená. Věřitel poslední instance má totiž půjčovat jednotlivým bankám a institucím, které jsou jednoznačně považovány za solventní. A tyto půjčky se provádějí proti kvalitnímu kolaterálu.
Nákup dluhopisů zemí na periferii je ale od uvedeného případu „na míle vzdálený“, protože by sloužil jako financování deficitů běžného účtu. Jinak řečeno, šlo by o mechanismus transferů směrem od zemí s přebytky do zemí s deficity. Pokud ale Fed či BoE provádí QE, nakupují dluhopisy vlastní vlády, u kterých se předpokládá, že nenesou žádné kreditní riziko. U ECB a nákupu italských či španělských obligací by tomu tak ale nebylo. QE musí být podle Kinga také dobrovolné – centrální banka se nejdříve musí domnívat, že inflace pravděpodobně podstřelí její cíl.
Zůstává ale ještě jedna otázka. Co když ECB usoudí, že problémy na trhu s vládními dluhopisy jsou tak velké, že pravděpodobně povedou k finanční krizi a následné recesi a inflaci pod inflačním cílem? ECB by pak jistě měla bránit cenovou stabilitu.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)