Aktualizováno MMF nemá dost zdrojů na to, aby zachránil Evropu. Nákaza se již rozšířila z Řecka na Irsko, Portugalsko a Itálii se Španělskem a to včetně bank těchto zemí. V posledních týdnech navíc vidíme, že již není zasažena pouze periferie, ale i jádro eurozóny. Týká se to francouzských a belgických bank. Poslední dny přinesly i růst spreadů u francouzských, rakouských, belgických a finských vládních dluhopisů. Jen Itálie se Španělskem přitom představují „tříbilionový dluhopisový problém”. Ekonom Nouriel Roubini to uvedl pro ! Finance Interviews.
Roubini je skeptický k tomu, že by mohla zasáhnout Evropská centrální banka, například poskytnutím půjčky MMF. „Především platí, že samotné peníze problém nevyřeší, protože v eurozóně panuje recese. Tu ještě zhoršují požadavky Německa na utahování politiky na periferii,“ míní ekonom. Potřeba by přitom bylo zmíněných 3 bilionů eur; jejich získání za pomoci eurodluhopisů je ovšem „politicky nemožné”. Ani významné navýšení zdrojů EFSF není pravděpodobné a ECB není ochotná peníze poskytnout, protože na sebe nechce brát kreditní riziko. „I pokud dáme dohromady zdroje od MMF, ECB a EFSF, máme pro Itálii a Španělsko pro příštích 12 měsíců asi 500 – 600 miliard eur,“ odhaduje Roubini s tím, že tyto počty tedy „nesedí”.
Podle ekonoma tak vše pomalu spěje k tomu, že nějaká země na periferii bude muset restrukturalizovat svůj dluh a odejít z měnové unie. Určitě to platí o Řecku a možná i o Portugalsku. Bez nich sice eurozóna může přežít, pokud se však to samé stane u větších ekonomik, efektivně by došlo k jejímu rozpadu. Jeho pravděpodobnost v následujících 2 - 3 letech odhaduje Roubini na 50 %. Patrné je pak to, že se evropská nákaza šíří do USA a celé globální ekonomiky.
Ekonom byl také tázán na možný návrat zlatého standardu. K němu podle něho nedojde, hovory o něm dokonce nepovažuje „ani za teorii, ale za teologii”. Problémy světa totiž nejsou v papírových penězích a návrat ke zlatému standardu je neřeší. Naopak, mnoho významných ekonomů ukázalo, že „jednou z hlavních příčin Velké deprese byl zlatý standard a návrat k němu”. Ten totiž „omezil schopnost centrálních bank poskytovat podporu věřitele poslední instance, vyvolal run na banky a nakonec vedl k Velké depresi”.
Namísto zlatého standardu je důležité zaměřit se na cenovou stabilitu a fiskální disciplínu; pevné měnové kurzy či zlatý standard ale nezajistí ani jedno. Příklad eurozóny ukazuje na opačnou zkušenost: Pevné kurzy šly ruku v ruce s nedostatečnou disciplínou, protože došlo ke konvergenci sazeb. Flexibilní kurzy naopak zajistí to, že špatnou monetární a fiskální politiku trhy „každý den trestají”. „Lidé si mohou stěžovat na dolar, realita je ale taková, že se k němu a k americkým vládním dluhopisům vracejí jako k bezpečnému útočišti. Je to stále nejméně ošklivá kráska,“ uvedl Roubini na závěr rozhovoru.
(Zdroj: ! Finance)