ECB doposud odmítala všechny požadavky na to, aby na evropském trhu vládních dluhopisů fungovala jako věřitel poslední instance. Její postoj byl doposud vysvětlován dogmatickým myšlením, které jejím zástupcům brání poznat, že je nutné jednat. Může tomu tak skutečně být. Bylo by ale zajímavé podívat se na to, zda chování ECB nelze vysvětlit její racionalitou.
Pokud má banka zafungovat jako věřitel poslední instance, musí zvážit všechny přínosy a negativa. Podívejme se na tento problém z perspektivy nákladů a přínosů toho, když jednat nebude. Nákladem tohoto postupu je riziko kolapsu bankovního systému – pokud k němu dojde, bude centrální bance pravděpodobně dávána vina. Přínosem pasivity je vyhnutí se budoucímu riziku morálního hazardu, což je pozitivní pro dlouhodobou stabilitu bankovního systému.
Klíčovou roli v tomto hodnocení hraje právě časový horizont. Pokud centrální banky čelí bankovní krizi, náklady pasivního postoje se pravděpodobně objeví velmi brzy. Přínosy by se ale dostavily až ve vzdálenější budoucnosti. Je dokonce pravděpodobné, že z nich budou těžit jiní, a ani si toho nebudou vědomi. Tato časová asymetrie mezi náklady a přínosy z velké části vysvětluje, proč si i ta nejkonzervativnější centrální banka bude přát eliminaci okamžitých nákladů (kolapsu bankovního systému) i přesto, že se vzdá budoucích přínosů vyplývajících z její nečinnosti. Je to patrné i na tom, když ECB v roce 2008 neváhala s podporou bankovního systému, přestože tím zvýšila riziko morálního hazardu v budoucnu.
Tuto analýzu můžeme aplikovat i na trh vládních dluhopisů. Mezi ním a bankovním systémem najdeme velký rozdíl v tom, že jeho krize se ve srovnání s krizí bankovní pohybuje šnečím tempem. Když investoři prodávají vládní dluhopisy a tlačí výnosy dluhopisů nahoru, úrokové náklady vládního dluhu to ovlivňuje se zpožděním. Nehrozí tak okamžitý kolaps jako v případě bankovní krize. Konzervativní centrální banka tedy připíše vyšší váhu budoucím přínosům pasivity – omezení rizika morálního hazardu. To neznamená, že má morální hazard v tomto případě vyšší důležitost, jen zde není taková hrozba okamžitého kolapsu.
Uvedená úvaha vede k následujícímu závěru: ECB bude jednat pouze tehdy, budou-li náklady pasivity okamžité a jasné. Bude tak čekat, až se krize na trhu vládních dluhopisů změní v plnohodnotnou krizi bankovní. Není přitom pochyb o tom, že se tak stane. Pokračující pokles cen vládních dluhopisů totiž negativně ovlivňuje rozvahy bank až do doby, kdy budou jejich ztráty neúnosné. K tomu se přidávají problémy se získáváním financí a riziko uzavření přístupu na mezibankovní trh. Ve chvíli, kdy přijde bankovní krize, se změní asymetrie mezi náklady a přínosy pasivity ECB, a ta začne jednat.
Závěry to jsou depresivní, a to ze dvou důvodů. ECB bude muset pravděpodobně do systému nakonec nalít více likvidity, než by bylo třeba na stabilizaci trhu s vládními dluhopisy. Celkové závazky bankovního systému eurozóny jsou více než třikrát větší než závazky vlád zemí eurozóny. A dá se čekat, že bankovní krize také spustí hlubokou a dlouhotrvající recesi.
Uvedené je výtahem z „Why the ECB refuses to be a Lender of Last Resort“ od Paula De Grauwea.
(Zdroj: VOX)