Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy se při dnešních jednáních ve snaze o řešení dluhové krize doberou jako vždy nějaké dohody, ale znovu se asi minou s jádrem problému. Tím není rozpor mezi Německem ordinovanými úsporami a francouzským trváním na zachování rozpočtové suverenity, napsal dnes komentátor listu Financial Times Wolfgang Münchau a postavil se tak do opozice proti názoru svého redakčního kolegy.
S rostoucím politickým napětím kolem způsobů řešení dluhové krize eurozóny se ve Francii zostřují i rétorické výpady proti francouzsko-německému spojenectví, zvláště z levé části politického spektra. Hlasy varují před "německým diktátem" při řešení krize a francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho obviňují z "cesty do Kanosy", kde se císař středověké Svaté říše římské musel podrobit papeži, a přirovnávají ho k Napoleonovi III. u Sedanu, kde se tehdejší císař obklíčený pruskými vojsky musel vzdát (více reakcí z francouzského tisku ZDE).
Münchau vyjádřil silné pochybnosti nad tím, zda evropští lídři vůbec pochopili ekonomickou a finanční dynamiku této krize. Podle něj je zřejmě příčinou nezdaru všech dosavadních pokusů o řešení krize právě to, že ji mylně redukují na selhání fiskální disciplíny. Správného výsledku se proto nedoberou ani na nadcházejícím summitu Evropské unie, myslí si Münchau.
Merkelová podle Münchaua nenavrhuje žádnou fiskální unii, jak se často píše, ale jen vytvoření klubu úspor, "pakt stability na steroidech". Jejím cílem je zajistit navždy úsporné rozpočty s pravidly pro deficity v každé národní ústavě, s automatickými sankcemi a centrálním dohledem. Společné "eurobondy" Merkelová odmítá, protože by snížily tlak na fiskální disciplínu.
Názor Münchaua potvrzuje také německý ministr financí Wolfgang Schäuble. Ten dnes před novináři prohlásil, že dalším krokem integrace eurozóny po měnové unii musí být fiskální unie. Dodal však zároveň, že Německo nebude ostatní členské země eurozóny k přistoupení do fiskální unie nutit.
Sarkozy naopak žádný centrální dohled nechce a trvá na mezivládním přístupu, který v minulosti totálně zkrachoval. Odmítá posedlost Merkelové úsporami, ale nezajímá se ani o skutečnou fiskální unii. Preferuje společné dluhopisy a byl by rád, kdyby se Evropská centrální banka stala pro státy věřitelem poslední instance.
Šéf ECB Mario Draghi zase trvá na tom, že než dovolí své instituci zajistit neomezovanou podporu systému, musí svůj úkol splnit politici.
Podle Münchaua sice názory všech tří aktérů lze sladit, problém to ale nevyřeší. Eurozóna totiž nyní naléhavě potřebuje strategii okamžitého řešení krize, krátkodobě založenou na ECB a dlouhodobě na eurobondech.
Druhou prioritou je podle komentátora odvrácení hrozící úvěrové krize a hospodářského propadu. Zároveň musí politici řešit systém vládnutí, kde ovšem problém nespočívá v centralizaci a "jednom telefonním čísle", ale ve vybudování systému schopného řešit všechny aspekty ekonomické politiky včetně krizového řízení.
Tento systém musí vytvořit podmínky pro řešení různých nerovnováh, kvůli nimž nynější situace vznikla, a jeho prioritou musí být silnější dohled nad bankovním sektorem. Fiskální koordinace je také nutná, Berlín a Paříž ji však podle Münchaua silně přeceňují. Kromě Řecka totiž rozpočtová politika nebyla hlavní příčinou nynější krize.
Podle Münchaua by měla EU směřovat k fiskální unii, ale komplexně a důkladně, nikoli ze dne na den. "Evropská rada (summit EU) by měla jednat právě o tom, ne o nějakém dalším hloupém paktu stability," píše Münchau. Pro začátek by stačilo, kdyby summit na konci týdne přijal závazek zahájit proces, který bude mít řadu kroků a trvat může mnoho let.
Münchau nepředpokládá, že ze summitu vzejde významný politický signál, který svět a ECB očekává. Výsledkem bude opět "upachtěná směs mnohaletých rozpočtových úspor a maximálně dočasný nástroj pro umořování dluhů". ECB bude dále zajišťovat finančnímu sektoru likviditu a určitou podporu trhu dluhopisů, Draghi však bude těžko souhlasit s neomezenou garancí, když se politici neshodnou na směřování k politické unii a na eurobondu, uzavřel Münchau.
Dnešní názor komentátora listu Financial Times Wolfgang Münchau kontrastuje s pátečním vyjádřením jeho kolegy Philipa Stephense. Ten naopak našel hned tři argumenty, proč doufat, že dvoudenní Summit EU, který začne ve čtvrtek v Bruselu, již řešení krize přinese.
Zaprvé, soudí, že koordinovaná intervence centrálních bank, která byla oznámena minulou středu dala politikům jasné ultimátum. Na jednu stranu podle Stephense byla zdrojem ujištění, ale na druhou i alarmu proto, že finanční systém už je patrně u srázu, z něhož by mohl spadnout a strhnout s sebou celou globální ekonomiku.
Druhým důvodem je podle komentátora FT odchod dlouholetého italského premiéra Silvia Berlusconiho. Kdyby zůstal u moci, Merkelová by slovu Itálie nikdy nevěřila, soudí. Třetím argumentem mají být čtvrteční slova nového prezidenta ECB Maria Draghiho. Ten řekl, že v Evropě chybí fiskální celistvost. To samo o sobě není nic nového, zajímavá ale byla jeho zmínka, že kdyby existoval přísný dohled nad veřejnými schodky jednotlivých zemí, ECB by byla v řešení krize aktivnější. Právě o to se teď i hraje
Již na konci minulého týdne se na trhu objevila informace o tom, že nepřímá účast ECB na záchraně měnové unie bude mít svůj plán, na jehož konci by mohl být úvěr 100 - 200 miliard eur pro Mezinárodní měnový fond, který by peníze dále distribuoval. Podle dvou informovaných zdrojů agentury Bloomberg úterní setkání ministrů financí s guvernérem ECB Mariem Draghim přineslo shodu na vypracování tohoto plánu, který by obešel zákaz ECB financovat pomoc členským zemím eurozóny přímo.
(Zdroj: ČTK, The Financial Times, Bloomberg)