Pokud správně rozumím zprávám přicházejícím z Evropy, nový šéf ECB Mario Draghi navrhuje jednoduchou dohodu: Jestliže bude utažena fiskální politika, monetární politika bude uvolněna. Jinak řečeno, monetární politika udělá vše, co je v jejích silách, aby vyvážila negativní vliv snížených výdajů evropských vlád na agregátní poptávku. To se s ohledem na všechna rizika jeví jako rozumný kompromis. Podobná dohoda by mohla velmi dobře fungovat i ve Spojených státech.
Moji přátelé z řad liberálů na základě keynesiánských principů tvrdí, že je nutná i uvolněná fiskální politika. Často navrhují krátkodobou fiskální expanzi a dlouhodobější utažení. Problém spočívá v tom, že politici své budoucí chování do pravidel nevtěsnají. Je tudíž těžké činit důvěryhodné závazky týkající se fiskální konsolidace. Platí to zejména v situaci, kdy krátkodobé kroky zvětšují rozpočtové deficity.
Moji konzervativní přátelé zase na základě monetaristických principů tvrdí, že uvolněná monetární politika přináší rizika budoucí inflace. Podle mého ale v současnosti čelíme větším rizikům, než jaké představuje inflace. Hrozí dlouhodobá nezaměstnanost a slabý růst.
Vidím Draghiho jako fiskálního jestřába a monetární hrdličku, minimálně v současné situaci. Zajímalo by mě, kteří z amerických centrálních bankéřů jsou na tom stejně.
(Zdroj: Blog Grega Mankiwa)