Aktualizováno S nízkými sazbami a slabou ekonomikou bude pro vládu USA lákavé pokračovat s rozpočtovými deficity a dalším zadlužováním. V určitém bodě však investoři pochopí, že toto chování představuje Ponzi schéma, jehož pravděpodobným výsledkem bude snaha o snížení reálné hodnoty dluhu inflací. Vývoj v Evropě přitom ukazuje, že Spojené státy mají na odvrácení podobné situace méně času, než se předpokládá. Investoři hledí do budoucnosti a své dolarové pozice budou chtít uzavřít dobu před tím, než inflace skutečně vzroste. Americké sazby by se pak mohly zvýšit o více než jeden procentní bod, pokud investoři odmítnou kupovat další dluhopisy. A jejich prodej zahraničními investory by měl na sazby a na kurz dolaru ještě větší vliv.
Pokud je historie vodítkem, k uvedenému nedojde postupně, ale skokově. Přijde krize podobná vývoji v Evropě v roce 2010, bude ale větší. Nestane se tak zítra, ovšem na potřebné kroky máme pravděpodobně méně času, než se obecně předpokládá. Bude potřeba zvýšení daní a omezení výdajů. Poměr federálních příjmů k HDP dosahuje v USA 19 %, což je hluboko pod úrovní dosahované v dalších vyspělých ekonomikách. Pokud z výdajů vyloučíme zdravotní péči, sociální výdaje, obranu a úrokové náklady, dosáhnou 10 % HDP. Prostor pro úspory je v těchto 10 % minimální. Existence velkého plýtvání a podvodů, na kterých by se dalo ušetřit, je jen zbožným přáním. Pokud se nezmění zákony, v následujících 25 letech vzrostou celkové federální výdaje na 40 % HDP. To znamená, že zákony musí být změněny.
Je těžké si představit, že fiskální rovnováhu bude možné obnovit bez omezení penzijních nákladů zvýšením věku odchodu do důchodu. Problém s financováním sociálních výdajů může být zmírněn liberalizací imigrační politiky. Představit si můžeme vyšší daně z paliv, aukce na emisní povolenky či zavedení daně z přidané hodnoty. Jak ale právě ukázala neschopnost dohody v rozpočtovém supervýboru, dosažení rozumné dohody je v rámci běžné kongresové politiky nejisté. Reformy uspíší možná až dolarová krize, lepší by bylo, kdyby tak zafungovala už jen její hrozba.
Je ale také důležité uvést, že Spojené státy nejsou jedinou zemí čelící fiskálním výzvám. Eurozóna se dnes díky včasnému budíčku snaží o fiskální konsolidaci, na možné dosažení úspěchu si ale počkáme roky. Japonsko si věří, protože jeho dluh téměř kompletně drží domácí investoři. S reformami tak téměř nezačalo. Situaci v eurozóně i Japonsku pak ještě komplikuje pomalu rostoucí pracovní síla a rychle stárnoucí populace. Výhled pro dolar je tedy sice chmurný, u měnových kurzů se ale musíme ptát, zda je chmurnější než u jiných měn. Lidé proti němu sázeli již dříve a mýlili se. Možná se budou mýlit znovu.
Uvedené je výtahem z „U.S. Futures and Out-of-Control Deficits“ od Barryho Eichengreena.
(Zdroj: the Globalist)