Příběh o tom, jak vytvoření eura vedlo k velkým rozdílům v jednotkových nákladech práce v eurozóně, se často používá k vysvětlení rozdílů v bilancích běžných účtů jednotlivých zemí měnové unie. Tyto rozdíly přitom částečně tvořily příčinu současné krize a nelze je rychle odstranit kvůli neexistenci národních měn.
Ve srovnání s Německem rostly náklady práce po zavedení eura rychle v Řecku, Irsku, Itálii, Portugalsku a Španělsku. Klesala tak jejich konkurenceschopnost. Tento vývoj nebyl typický jen pro jih Evropy, protože situace ve Francii i Nizozemí se mu hodně podobá. Německo tak představuje skutečnou výjimku.
A pokud do celkového obrázku zahrneme Švédsko, Velkou Británii a Spojené státy, uvidíme následující:
Je velmi těžké rozlišit jednotlivé země, opět jen s jednou výjimkou: Německem! Uvedený graf ale neodráží pohyb měnových kurzů, protože jednotkové náklady práce sleduje z domácí perspektivy (jsou měřené v domácí měně). Co se stane, pokud čísla z USA a Velké Británie převedeme na eura, je patrné z druhého grafu:
Nyní vidíme rozdílný obrázek. Jak v případě USA, tak v případě Velké Británie došlo k výraznému oslabení měny. U Spojených států tento trend začal v roce 2000, kdy kurz eura dosáhl svého minima. Libra si svou hodnotu držela až do krize, pak se ale její kurz propadl. V roce 2009 tak jednotkové náklady práce v této zemi vypadaly podobně jako v Německu, v USA se dokonce dostaly ještě pod jeho úroveň. A nezapomínejme, že i přes velké oslabení dolaru se běžný účet Spojených států držel stále v záporu.
Z uvedené analýzy je patrné, že z domácího pohledu (bez započítání vlivu kurzu) znamená vývoj v Německu naprostou výjimku. Žádná jiná země neprošla něčím podobným, ať je to na jihu Evropy či na jejím severu, v USA či ve Velké Británii. U těchto dvou zemí ale jednotkové náklady práce po započítání vlivu kurzu klesaly. Nakolik je tento trend udržitelný, není jasné. Kurz eura již od svého maxima oslabil asi o 20 %, což částečně zvrátilo vývoj uvedený v grafu.
(Zdroj: Blog Antonia Fatáse)