Podle mnohých ekonomů by se ECB měla zřejmě více podílet na řešení současných problémů eurozóny. Politici, nebo alespoň někteří z nich, s tím nesouhlasí. Zmiňují strach z inflace, zaujímají morální postoj ve vztahu k předchozí nezodpovědnosti, tvrdí, že hříšníci musí platit za své činy, atd. Do současné doby byly již napsány stovky článků o tom, jakou škodu by způsobil potenciální kolaps eurozóny, takže jejich argumenty nebudu opakovat. Zaměřím se na to, co může ECB udělat pro zastavení sebenaplňujícího se kolapsu několika evropských ekonomik.
Obecně panuje názor, že ECB musí pro nákupy zadlužených ekonomik tisknout peníze. Může ale udělat i něco jiného. Už před 18 měsíci popisoval hlavní ekonom Willem Buiter, jak může ECB využít své budoucí zisky k zastavení negativní dynamiky na dluhopisových trzích. Podle jeho odhadů má ECB „neinflační absorbční kapacitu ztrát dosahující minimálně 2,4 bilionu eur, pravděpodobně ale až ve výši 3,4 biliónu eur“. Jinak řečeno, ECB může důvěryhodně využít 2,4 bilionu eur pro operace na trzích. To by jistě zastavilo neustále rostoucí výnosy italských a španělských dluhopisů.
Jak by to fungovalo? Centrální banky podnikají velmi ziskové operace – vydávají peníze a z nich neplatí žádný úrok. Za ně kupují cenné papíry, které úrok nesou, například vládní dluhopisy. Každý rok tak dosahují zisku. Skutečnost je o něco složitější, ale základní princip se příliš nemění. Buiterův návrh si můžeme představit následovně: Předpokládejme, že ECB vydá dluhopisy ve výši 2,4 bilionu eur (tedy nevytiskne peníze v této hodnotě). Jejich výnos by se pravděpodobně pohyboval někde na úrovni výnosů německých vládních dluhopisů (2,6 % v případě třicetiletých obligací). Po vydání těchto obligací může ECB oznámit, že u solventních zemí nedopustí, aby výnos jejich dluhopisů překročil 5 %. Pokud se tak stane, ECB začne tyto vládní dluhopisy kupovat, zdroje získá z vlastních vydaných obligací. Poté, co začne se symbolickými nákupy, výnosy rychle klesnou a vrátí se na udržitelnou úroveň.
Jestliže bude muset ECB dluhopisy zadlužených vlád kupovat, stále bude generovat zisk (rozdíl mezi 2,6 % a výnosy italských dluhopisů, které nyní leží na 6,5 %). A i kdyby Itálie své dluhopisy nesplatila, ECB může ztráty unést. Proto Buiter používá výraz „neinflační absorbční kapacita ztrát“. Na celém principu není nic zázračného a nejde o žádný oběd zadarmo. ECB v podstatě vezme své budoucí zisky, které musí převádět vládám zemí eurozóny, a vytvoří z nich ochranný val na dluhopisových trzích. Vlády to udělat nemohou, protože trhy jim nevěří. ECB to ale pravděpodobně neučiní, protože vykročit za hranice běžného myšlení vyžaduje trochu rozhodnosti.
(Zdroj: Blog Iliana Mihova, profesorka ekonomie na INSEAD)