Posoudit, poslední vývoj v Evropě, je poněkud složité. Něco bylo pozitivní, něco negativní, vcelku ale zůstávám europesimistou. Problémy spojené s hledáním nové vnitřní rovnováhy byly naprosto ignorovány, a pokud tomu tak bude nadále, povede to k záhubě eura.
ECB pokračovala s dalším uvolňováním, které bylo zaměřené hlavně na uvolnění tlaku v bankovním systému. V souladu s očekáváním také snížila sazby na 1 %. I tak ale evropský finanční systém zůstává v napjaté situaci - pokračuje jeho oddlužení a trvá potřeba rekapitalizace. To zhorší recesi, která právě prochází svou ranou fází. A prezident ECB Mario Draghi neslíbil podporu trhům s vládními dluhopisy, což přineslo zklamání. Očekávat takový krok by ale bylo předčasné, použije se až jako úplně poslední možnost. ECB nyní jasně rozeznává hloubku finančních problémů.
Summit eurozóny naopak podle očekávání zklamal. Velká Británie z dohody couvla a široká podpora změnám tak ztrácí na síle. Nanejvýš dojde k širší dohodě mezi 17 zeměmi eurozóny a několika dalšími. To otevírá možnosti dalších neshod v budoucnu. Základní dohody přitom bylo v principu dosaženo, čeká nás však bitva spojená s jejím schvalováním. Možností, že politika na národní úrovni celý proces zhatí, je mnoho. Stojíme tak stále tam, kde jsme byli. Bohatší země v čele s Německem stále odmítají vytvořit větší krizový fond a ECB podle všeho nechce takovému fondu půjčovat. Evropa tedy hledá podporu ze zahraničí, což vzbuzuje úsměv. Jak velkou podporu může získat, když Německo pro záchranu nedělá vše, co může, a Velká Británie již počítá s tím, že euro představuje experiment odsouzený k záhubě?
I pokud dáme vše uvedené stranou, je zarážející, že se výsledek summitu prezentuje jako posun k fiskální unii. Tím není. Jde jen o posun k jednotnému fiskálnímu utahování, nic víc. A na první pohled se závazky s ním spojené nejeví jako důvěryhodné. Samo Německo v posledních letech překročilo 3% strop deficitů sedmkrát, Francie šestkrát, Itálie osmkrát. Současné snahy o úspory přitom budou probíhat v recesi. Je snadné si představit, že výsledkem bude výrazně deflační situace.
Krátce řečeno, Evropa se rychle pohybuje směrem k japonskému scénáři kombinujícímu pomalý růst a posilující měnu. To ji nakonec roztrhá. Pokud uvážíme, že deficity ve skutečnosti problémem nejsou, jde o smutný konec. Namísto deficitů by se totiž měly řešit vnitřní nerovnováhy mezi jádrem a periferií. Skutečná fiskální unie by znamenala vytvoření automatických fiskálních transferů fungujících podobně jako v USA. Bez nich se bude situace na periferii rychle zhoršovat a náklady na zachování eura tam nakonec převýší náklady na jeho opuštění.
Zůstávám tak europesimistou. ECB se intenzivně snaží zabránit kolapsu finančního systému, hlubší problémy se však neřeší. Jejich jádro tvoří neschopnost fungovat jako jedna fiskálně sjednocená ekonomika.
Autorem je Timothy A. Duy, profesor ekonomie na University of Oregon.
(Zdroj: Fed Watch)