Aktualizováno Výhled pro globální ekonomiku pro rok 2012 je jasný, ale nehezký: Recese v Evropě, nanejvýš anemický růst v USA, prudké zpomalení v Číně a většině dalších rozvíjejících se ekonomik. Asijské ekonomiky závisejí na Číně, Latinská Amerika na cenách komodit, střední a východní Evropa na eurozóně. Nestabilita na Blízkém východě pak zvyšuje geopolitické riziko a následně i cenu ropy, což omezuje globální růst.
Recese v eurozóně je nyní jistá, predikovat ovšem nelze ani její hloubku, ani dobu trvání. Problémy na trhu s úvěry a vládními dluhopisy, nedostatečná konkurenceschopnost a fiskální utahování ale vyústí ve vážný propad. Spojené státy rostou hlemýždím tempem už od roku 2010 a musí se vypořádat s fiskální brzdou, pokračujícím oddlužením soukromého sektoru doprovázeným slabou tvorbou pracovních míst, stagnujícími příjmy a neustávajícím tlakem na ceny nemovitostí a finanční bohatství. K tomu se přidává rostoucí příjmová nerovnost a politická situace, která se dostala do mrtvého bodu.
U Číny jsou stále jasnější nedostatky jejího růstového modelu. Klesající ceny nemovitostí začínají vyvolávat řetězovou reakci, která bude mít negativní vliv na developerské společnosti, investice a vládní příjmy. Stavební boom se zastavuje a současně dochází k tomu, že čisté exporty začínají ekonomiku brzdit. Jde o důsledek slabé poptávky v USA a zejména v eurozóně. Vláda tak bude pod tlakem, aby opět nastartovala růst. A nebude sama. Nutné reformy ve fiskální, ekonomické a finanční oblasti odsouvaly USA, Evropa i Japonsko. Bez nich udržitelného a vyrovnaného růstu dosaženo nebude.
Poptávku omezuje proces oddlužení, který se nachází na samém počátku. K tomu se přidává rostoucí příjmová nerovnost, která je částečně důsledkem propouštění v soukromém sektoru. Domácnosti a chudší obyvatelé, kteří žijí hlavně ze svých pracovních příjmů, mají totiž větší mezní sklon ke spotřebě než korporace, bohaté domácnosti a ti, kteří žijí z investičních příjmů. Nerovnost také živí protesty po celém světě, politická a sociální nestabilita by mohla pro ekonomický růst představovat další riziko.
Klíčové nerovnováhy běžného účtu mezi USA a Čínou (a dalšími rozvíjejícími se ekonomikami), uvnitř eurozóny pak mezi jádrem a periferií, zůstávají nadále vysoké. Jejich řešení by vyžadovalo nižší poptávku v zemích s vysokou spotřebou a vysokým deficitem běžného účtu a nižší přebytky běžného účtu v zemích s vysokými úsporami. Toho by mělo být dosaženo nominálním a reálným posílením měnového kurzu v zemích s přebytky běžného účtu a oslabením kurzu v zemích s deficity. Země s přebytky musí také podpořit svou domácí poptávku. Namísto toho ale posílení kurzu odmítají a v zemích s deficitem tak přichází deflace, která vyvolává recesi. Následné měnové bitvy pak probíhají na několika frontách: Intervence na měnových trzích, kvantitativní uvolňování a omezení toku kapitálu. S oslabujícím globálním růstem by se pak tyto bitvy mohly změnit v obchodní války.
Ekonomická politika má stále méně možností. Devalvace znamená hru s nulovým součtem. Monetární politika bude s klesajícími obavami z inflace uvolněna, v rozvinutých ekonomikách, kde jádro problémů tvoří solvence, je ale neefektivní. Fiskální politiku omezují rostoucí deficity a dluhy, ostražití dluhopisoví investoři a nová fiskální pravidla v Evropě. Pomoc a podpora finančním institucím je politicky nepopulární a téměř insolventní vlády na ně ani nemají peníze. G20 se mění na G0: Pro slabé vlády je stále složitější mezinárodně koordinovat politiku v mezinárodním měřítku, protože pohledy na problémy, cíle a zájmy rozvinutých a rozvíjejících se ekonomik se dostávají do konfliktu.
Papírová řešení problémů solvence a nerovnováh, velkého zadlužení domácností, vlád a finančních institucí tak nakonec mohou vyústit v bolestivou a možná i chaotickou restrukturalizaci. Podobně může nedostatečná konkurenceschopnost a nerovnováhy běžných účtů nakonec znamenat odchod některých členů eurozóny z této měnové unie.
Uvedené je výtahem z „Fragile and Unbalanced in 2012“ od Nouriela Roubiniho.
(Zdroj: EconoMonitor)