Odmítání intervencí Evropské centrální banky na dluhopisových trzích lze poměrně lehce pochopit. Pozice Německa se dá shrnout následovně: Intervence ECB by byly nebezpečné, pokud by nastaly dříve, než by zadlužené země implementovaly fiskální politiku úspor. Mohlo by totiž dojít k morálnímu hazardu, protože tyto země by ztratily motivaci pro nápravu své fiskální politiky. A pro ECB by také bylo těžké určit, jaký je normální výnos vládních dluhopisů státu, jehož vláda úsporná opatření nepřijala. Jakmile již jednou dojde k implementaci politiky úspor, jsou intervence ECB už zbytečné. Soukromí investoři totiž začnou opět nakupovat vládní dluhopisy, protože se obnoví důvěra ve vládní rozpočtovou politiku.
Z tohoto pohledu by tedy ECB na trzích s dluhopisy zemí eurozóny nikdy neintervenovala. První argument můžeme přijmout, ten druhý ale nebere v úvahu fakt, že návrat investorů na trh bude trvat velmi dlouhou dobu. Krize likvidity může totiž přetrvávat i v případě, že byla obnovena fiskální solvence. Názor, že ECB nemusí intervenovat ani po reformách, pak v konečném důsledku spočívá na předpokladu racionality investorů: Protože deficity budou sníženy a výnosy dluhopisů leží stále vysoko, investoři by spolu s bankami měli mít zájem o jejich koupi. Realita je ale rozdílná:
• Banky eurozóny chtějí snížit korelaci mezi jejich rizikem a rizikem spojeným s trhem vládních dluhopisů. Budou proto vládní dluhopisy i nadále prodávat.
• Evropský bankovní regulátor EBA požaduje, aby pro účely zátěžových testů banky ohodnotily investice do vládního dluhu tržními cenami. To je další motivací pro prodej dluhopisů bankami.
• Institucionální investoři chtějí, aby velkou část jejich portfolií tvořila bezriziková aktiva. A kvůli řeckému defaultu jsou přesvědčeni, že většina veřejného dluhu již bezpečným aktivem není.
• K tomu se investoři obávají vývoje v letech 2012 a 2013. Růst bude totiž natolik nízký, že úsporná opatření nakonec nemusí stačit.
Německý pohled na intervence ECB je v podstatě takový, že pokud daná země implementuje politiku návratu k solvenci, nemůže přijít krize likvidity. Jde ale o příliš optimistický pohled. Například MMF existuje právě proto, že krize likvidity postihuje i solventní země, jak ukazuje příklad Jižní Koreje v roce 1997.
Zdroj: Natixis