Katastrofické zemětřesení, tsunami a jaderná pohroma, jež v březnu 2011 postihly Japonsko, zastavily výrobu klíčových komponentů, na nichž závisí řada globálních dodavatelských řetězců. Náhlé přerušení toku těchto nepostradatelných materiálů ve výrobním procesu si vynutilo revizi toho, jak tyto dodavatelské řetězce fungují. Taková zranitelná místa se ale neomezují na výrobní sektor. Stav blízký zhroucení „dodavatelského řetězce“ v nedávné době zažil i finanční průmysl.
Selhání Lehman Brothers roku 2008 nejenže zvířilo globální finanční trhy, ale také prakticky znehybnilo globální obchod, neboť velkoobchodní banky se odmítaly vzájemně financovat ze strachu, že protistrana zkrachuje. Jednoduchá bankovní soustava minulosti, založená na soustředění maloobchodních úspor pro účely financování úvěrových potřeb vypůjčovatelů, se vyvinula v nesmírně komplikovaný globální dodavatelský řetězec s dominovými riziky narušení, srovnatelnými s tím, co jsme loni na jaře viděli v Japonsku.
Dodavatelským řetězcům ve finančnictví a ve výrobním sektoru jsou společné tři klíčové rysy – struktura, mechanismy zpětné vazby a procesy – a jejich odolnost a efektivita závisí na tom, jak tyto složky vzájemně reagují.
V dnešní finanční struktuře mají vzájemně závislé sítě sklon, tak jako v jiných dodavatelských řetězcích, koncentrovat se do mocných center. Mezinárodnímu finančnictví například dominují jen dvě centra, Londýn a New York, a pouhých 22 aktérů uskutečňuje 90 % všech obchodů na globálním devizovém trhu. Taková koncentrace je velmi efektivní, ale také přispívá k větším systémovým rizikům, protože pokud se zhroutí vůdčí centra, může zkolabovat celý systém.
Otevřené mechanismy zpětné vazby zajišťují schopnost dodavatelského řetězce reagovat na měnící se prostředí, ale v případě finančních dodavatelských řetězců mohou tyto mechanismy zesílit šoky tak, až celý systém vybuchne. Kolaps Lehman Brothers zapříčinil právě takovou explozi a finanční soustavu zachránily jedině vládní sanace.
Konečně, vlivem procesů uvnitř dodavatelských řetězců a zpětných interakcí mezi nimi může být systém větší nebo menší než součet jeho částí. Jelikož komplikovaná síť sestává z vazeb mezi mnoha dílčími sítěmi, individuální projevy neefektivity či slabosti mohou postihovat životaschopnost celku.
Finanční dodavatelské řetězce, podobně jako výrobní dodavatelské řetězce v důsledku japonského výpadku, čelí mohutným tlakům, aby se restrukturalizovaly a adaptovaly, neboť globální ekonomická rovnováha se posouvá směrem k rozvíjejícím se trhům. Jak k tomu bude docházet, miliardy spotřebitelů v těchto zemích vstoupí mezi střední třídy, vyvinou se nové sociální sítě a sílícím faktorem globálního obchodu se stane změna klimatu.
Většina regulatorních reforem navíc finančnímu sektoru přivodí nové a vyšší výdaje. Banky a další ústavy jsou rovněž pod tlakem, aby vyvinuly nové finanční produkty, které pomohou reálnému sektoru řídit složitější rizika a umožní investice do oblastí, jako jsou zelené technologie a infrastruktura pro rozvíjející se země.
Nadto teď globální finanční stabilita závisí na větší spolupráci na mezinárodní úrovni, spojené s přísnějším vymáháním pravidel na úrovni národní. Je zjevné, že rozvíjející se trhy hledají alternativní modely růstu, které budou zelené a udržitelné. Jejich finanční sektory budou muset fungovat zcela odlišně od současného modelu, který se řídí spotřebou.
Jakou úlohu může finanční sektor sehrát při omezování návykové spotřeby, financované neudržitelným hromaděním dluhů, ve světě, v němž spotřeba i finančnictví musí růst pomaleji, abychom se vyrovnali s globálními mezemi přírodních zdrojů a životního prostřední? A vzhledem k tomu, že finanční instituce budou muset monitorovat a řídit rizika zcela odlišným způsobem, a to jak pro sebe, tak pro své zákazníky, jakou roli má jejich rozložení ve světě, kde bude sílit volatilita spotřeby, úspor a investic?
Finanční „výroba“ je v současnosti proces řízený shora. Instrumenty se koncipují tak, aby jejich prodej generoval větší profit pro jejich konstruktéry než pro koncové uživatele. Vzestup interaktivních sociálních sítí ale do finančních inovací vnáší větší aktivitu zdola. Miliony uživatelů bank mohou pomocí mobilních telefonů poskytovat okamžitou zpětnou vazbu, které produkty a služby se jim zamlouvají či nezamlouvají. Systémy klientských služeb a řízení transakcí budou napříště častěji dostávat více podnětů od zákazníků, takže koncepce produktů se bude formovat interaktivně.
Současná strategie ve finančním sektoru vyvolává nadměrný konkurenční boj skrze zvyšování tržního podílu na úkor konkurence a kvůli krátkodobým ziskům často narušuje důvěru zákazníků. V dřívějších obdobích však finanční sektor předvedl, že dokáže fungovat jako veřejný statek a zajišťovat věrohodné a efektivní služby. Vítězné finanční dodavatelské řetězce zítřka budou probouzet důvěru, že většině klientů nabízejí bezpečné, stabilní a efektivní služby.
Inovace minulého století se zaměřovaly na procesy, produkty a služby. Dnes finanční sektor potřebuje inovace vyšší třídy, jež zahrnou obchodní modely, strategie a manažerské přístupy, které obnoví důvěru ve finančnictví. Právě tak jako Steve Jobs s firmou transformoval počítačový průmysl pomocí stylových produktů a mimořádně spolehlivých, uživatelsky přívětivých a „cool“ služeb, finanční instituce budou muset zavést nové hodnotové řetězce, které si adaptací na sílící potřeby nových trhů vybudují důvěru.
S přihlédnutím k tak hlubokým změnám je potřeba, aby finanční lídři přemýšleli, jak ve finančnictví připravit nový dodavatelský řetězec – „trhák“ v Jobsově stylu pro naše stále ještě mladé století.
Autorem textu je Andrew Sheng, prezident hongkongského Fung Global Institute a hlavní poradce Čínské komise pro regulaci bank, je bývalý předseda hongkongské Komise pro dohled nad cennými papíry a termínovými obchody.
© Project Syndicate 1995–2012