Měl jsem to štěstí, že jsem mohl strávit víkend po boku jedné, stále závodící, sportovní legendy, která je u nás nedoceněná, protože vyniká v oblasti, která je v Čechách považována za mediálně nezajímavou. O to více si jí váží ve Skandinávii, která nám ji závidí. Jelikož ten příběh je pravdivý a inspirativní pro všechny oblasti života, dovolte mi se o něj s Vámi podělit v dnešní glose.
V Bedřichově v Jizerských horách žil byl lyžařský samorost Standa, který byl celý život zvyklý se o sebe sám postarat. Také proto jezdil lyžařské laufy, závody dlouhé minimálně 50 km, kam ho nemusel nominovat reprezentační ani jiný trenér na základě subjektivních či objektivních kritérií, ale prostě se tam sám přihlásil, stejně jako tisíce jiných lyžařských nadšenců. Aby uživil rodinu, objížděl závody po celém světě od Norska po Čínu a věděl, že mezi těmi všemi davy musí vyhrávat. Z hromadných závodů se postupně stávaly významné sportovní události, ve kterých konkurence rostla a rostla. A Standa se pořád držel vepředu. A pořád na to byl sám a pořád byl ve své domovině opomíjený a to přesto, že lyžařské maratony postupně vyzkoušeli mistři světa a olympijští medailisté v běhu na lyžích.
Zajel spoustu úspěšných výsledků a mnoho krásných závodů, jenom vítězství doma, v Bedřichově na Jizerské 50, mu ve světovém poháru lyžařských maratonů jaksi chybělo. Toho 8. ledna 2012 vstal velmi brzo, aby nakoupil pro hosty ve svém penzionu čerstvé housky, posnídal a šel otestovat lyže. Lyže, které si namazal sám v garáži, jely lépe než ty, co dostal od profesionálního servismana z obří nadnárodní firmy specializované na lyžařské vybavení, který mu nabídl pomoc. Vypil pomerančový džus a mezitím se rozhodl, že si nebude mazat pod patu stoupací vosk, jako to dělají všichni, aby se mohli odrazit nohama, ale namazal si tam parafín pro lepší skluz, aby mu to více jelo, až se bude 50 km odrážet jen rukama kopec nekopec. 20 minut před závodem (zatímco jeho konkurenti už stáli na startu a rozcvičovali se) si dal druhou snídani. Když chybělo už jen deset minut, vstal z lavice v jídelně svého penzionu a rozhodl se konečně jít na start. Utahovací šňůrka od kalhot kombinézy však zajela kamsi dovnitř, a tak byl rád, když na start doběhl pár minut před výstřelem. Když se chtěl trochu odrazit z jedné nohy, lyže podjela dozadu a rukama se rozjížděl ze startu pomaleji než elitní konkurence. Po pár desítkách metrů se navíc dostal do kolize, která ho odsunula kamsi do druhé stovky.
Náš hrdina byl ale během 2 km zpět na špici a statečně píchal a píchal hůlkami do měkkého sněhu, který mu nesedí. Ačkoliv se celý závod držel statečně vepředu, těsně před koncem se zdálo, že nebude stačit na nástup Nora podporovaného početným doprovodným týmem. Standa však zabral a zdánlivě nadějný náskok zlikvidoval. 3 km před cílem si najel do neprojeté stopy, a ačkoliv už nemohl, máchal rukama o to usilovněji. Tak usilovně, že najednou jel z kopce a mezi ním a ostatními závodníky se objevila mezera, která se až do cíle spíš zvětšovala, než zmenšovala.
Nejhřejivější vítězství kariéry si náležitě vychutnal. Gratulace pro Staníka od manželky byla dojemná a v penzionu bouchlo šampaňské. Mezitím bez povšimnutí televizních kamer odjížděl ze stadionu před závodem medializovaný mistr světa na 50 km v autě s nápisem „Jsme nejlepší tým na světě.“...