Často se objevuje otázka, zda není finanční krize důkazem toho, že potřebujeme více regulace? Je to však špatně položená otázka, která nikam nevede. U regulace totiž neplatí, že je jí více, či méně – podobně jako když si něco lijeme do sklenice až do chvíle, kdy již máme dost (např. dobré pivo). Regulace je především „chytrá“ nebo „hloupá“. Ta druhá má za následek přesný opak toho, čeho jsme chtěli docílit. A vede k celé řadě nezamýšlených důsledků. U chytré regulace to neplatí. Poučení z finanční krize tedy nezní tak, že jsme měli málo regulace – měli jsme jí na stovky tisíc stran. Poučení zní, že to byla regulace hloupá. V jejím důsledku došlo ke zranitelné finanční struktuře. Nyní je třeba ji nahradit regulací chytřejší, ne regulací větší.
Regulace může být zabudována v zákoně, jako je tomu například u omezení rychlosti na silnicích. Toto omezení může ležet příliš vysoko nebo nízko, ale policie musí rychlost sledovat. Všichni limit znají a každý se ohledně jeho překročení hájí u soudu. Detaily regulace jsou ale někdy tak složité, že dojde k vytvoření instituce, která jednotlivá pravidla tvoří. Stává se však, že vznikají tisíce a tisíce papírů popsaných pravidly, která jsou nejasná, která není možné splnit, a která vedou k další a další nahodilé regulaci namísto toho, aby ji omezovala.
Uvedené je základním problémem i u přístupu k finanční regulaci, který má v sobě zabudovaný Dodd-Frank Act. Tzv. Financial Stability Council může na jeho základě jednoduše rozhodnout, že nějaká instituce představuje „systematické riziko“, a tím to končí. Je sice možné se odvolat, bez objektivního standardu si lze ale jen těžko představit, jak by šlo toto rozhodnutí zvrátit. Fed pak může takové společnosti říkat, jak má podnikat – jakkoliv uzná za vhodné. Představme si, jaký by vypukl chaos, pokud by policie měla právo určovat, jaká maximální rychlost představuje riziko pro dopravu.
Spojené státy jsou hrdé na svou vládu práva. No, když ne přímo práva, tak pravidel. Model, ve kterém nevolená aristokracie podle svého určovala směr, kterým máme jít, jsme opustili. Pokušení znovu se vydat tímto směrem tu ale je - pokud nejsme schopni definovat systematické riziko, dejme moc „moudrému regulátorovi“, který bude vědět, co dělat. Zdá se, že jsme se nepoučili.
Autorem je John H. Cochrane z University of Chicago Booth School of Business.
(Zdroj: Blog Johna H. Cochraneho)