Vývoj nezaměstnanosti v USA vypadá momentálně lépe než dřív. Pokud ale poslední data považujeme za dobré zprávy, ukazují jenom to, na jak hluboké dno jsme klesli. Podívejme se na hrubou demonstraci toho, jak velmi nedostatečná je tvorba 200.000 nových pracovních míst měsíčně.
V americké ekonomice se ve srovnání s rokem 2007 stále nachází o 6 milionů pracovních míst méně. K tomu by se při běžném vývoji přidalo za čtyři roky asi 5 milionů míst, takže celkový deficit představuje 11 milionů pracovních míst. Pro pouhé udržení tempa s růstem populace lidí v produktivním věku je přitom třeba měsíčně vytvářet 100.000 pracovních míst. Celkově to znamená, že při současném růstu by návrat k plné zaměstnanosti trval 9 až 10 let.
Za Clintona ekonomika v průměru vytvářela 230.000 nových pracovních míst za měsíc. Za 8 let tak nezaměstnanost klesla asi o 3,5 procentního bodu, což je asi stejný pokles, jaký by byl pro návrat k plné zaměstnanosti potřeba dnes. I to ukazuje, že se díváme na návrat k plnému oživení, který bude trvat tak deset let, míní Paul Krugman. Na svém blogu se pak věnuje i porovnání vývoje v USA a v Japonsku:
Když někdo tvrdí, že Spojené státy mohou svou ekonomickou politikou reagovat na vývoj stejně špatně jako Japonsko, pak se mýlí. Ve skutečnosti si vedou mnohem hůř. Japonsko totiž prošlo ztracenou dekádou bez náznaku utrpení, kterým prochází USA.
Skutečným problémem Japonska je to, že jeho pomalý růst odráží z velké části demografický vývoj. Podle OECD žilo v roce 1990 v Japonsku 86 milionů obyvatel ve stáří 15 – 64 let, v roce 2007 pouze 83 milionů. V USA ale došlo k nárůstu ze 164 milionů na 202 milionů. Pokud se namísto HDP na hlavu podíváme na vývoj HDP na obyvatele v produktivním věku v Japonsku, pak relativně k tomuto ukazateli v USA uvidíme následující obrázek:
Mezi roky 1990 – 2000 je vidět skutečná ztracená dekáda – japonský produkt na obyvatele v produktivním věku relativně k USA klesl. Předtím naopak docházelo k jeho růstu. Po roce 2000 ale Japonsko velkou část ztráty vyrovnalo. Země si tedy mohla vést lépe; data ale nepodporují široce rozšířený obrázek dlouhodobého úpadku japonské ekonomiky.
Nakonec se ekonom věnuje politice fiskálního utahování v eurozóně: Německo nadále pevně zastává názor, že fiskální utahování se ukáže být pro ekonomiku stimulační. Nic na tom nemění ani to, že za poslední rok a půl se objevily jasné empirické důkazy neplatnosti této hypotézy. Němci se totiž stále domnívají, že jejich zkušenost správně ukazuje, jak utahování funguje. Sami si prošli těžkými časy, utáhli si opasky a vše nakonec dobře skončilo. Stojí za to si ale uvědomit, že tuto zkušenost lze zobecnit pouze tehdy, pokud najdeme nějaké mimozemšťany, se kterými budeme moci obchodovat. A to rychle.
Důvodem je to, že pro vývoj v Německu byl klíčový masivní posun od deficitů běžného účtu k jejich přebytkům – graf ukazuje vývoj běžného účtu a nezaměstnanosti:
Další země eurozóny by mohly kopírovat německou strategii v případě, pokud by samotné Německo bylo ochotné vzdát se svých přebytků běžného účtu. A to samozřejmě není.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana)