Páteční odpoledne resp. večer přineslo Evropě hodně velké pálení žáhy. V polovině odpoledne se totiž – jaksi neoficiálně – dostala na veřejnost informace o tom, že ratingová agentura Standard & Poor´s (S&P) plánuje snížit kreditní rating hned několika zemím eurozóny najednou. Tato informace by sice sama o sobě neměla nikoho příliš překvapit, přesto se tak stalo. Finanční trhy zareagovaly přesně v duchu hesla “když nevíš, co se děje nebo dít bude, radši něco prodej” a eurodolar spadl z 1.2873 až na 1.2626 (tj. o cca 2 %). Oslabily take hlavní akciové indexy, míra jejich propadu však byla v porovnání s eurem mnohem mírnější. Politici zareagovali také zcela předvídatelně a začali na straně jedné situaci bagatelizovat, na straně druhé pak hrozili ratingovým agenturám - opět přesně ve smyslu hesla “zastřelte pošťáka”. Vrcholný výkon dnes předvedl německý ministr financí Wolfgang Schäuble, který tvrdil pro radio Deutschlandfunk, že “panuje shoda na omezení vlivu ratingových agentur”. Svatá prostoto !!
Jsem názoru, že jen málokdo z těch křiklounů si dal tu práci a přečetl více, než jenom nadpisy v novinách nebo na internetu. Pokud se totiž podíváme do odůvodnění pátečního kroku, nenajdeme v něm nic, co by nebyla pravda. Pro ilustraci jsem si vybral Itálii - protože o ní ještě bude řeč - ale v zásadě jsou uvedené body platné téměř paušálně:
Snížení ratingu bylo možno s vysokou měrou pravděpodobnosti předpokládat. Jak dlouhodobý, tak krátkodobý rating Itálie byl na CreditWatch s možnou negativní implikací již od 5. prosince 2011, jistě ne bezdůvodně.
Snížení ratingu reflektuje rostoucí zranitelnost Itálie ve vztahu k externímu refinančnímu riziku, způsobenému zejména vysokým poměrem státního dluhu a dluhu finančních institucí drženého zahraničními subjekty.
Externí refinanční sazby výrazně vzrostly a pravděpodobně na této úrovni zůstanou ještě relativně dlouho. S&P je názoru, že problematická situace při refinancování dluhu z externích zdrojů může vést k podvázání ekonomického růstu a zhoršení situace veřejných financí. Podle dat Bank for International Settlements došlo k výraznému poklesu zájmu zahraničních věřitelů o italské dluhopisy – to by mohlo vyústit v problémy platební bilance, protože “rolování” dluhu za nízké sazby bude velmi složité, ne-li nemožné.
Během let 2012-2013 bude italská vláda buďto platit historicky nejvyšší výnosy na “dlouhých” bondech, nebo půjde cestou emise krátkých dluhopisů a využije tak rostoucí výnosové křivky. Druhá varianta by však výrazně poškodila jednu z nesporných výhod Itálie – relativně dlouhou průměrnou splatnost státního dluhu, přesahující 7 let. To (prozatím) do značné míry odstiňuje vládu od okamžitého negativního dopadu rostoucích výnosů na státní rozpočet.
Výsledky summitu EU z 9. prosince 2011 jsou pouze polovičaté a nenabízí dostatečně razantní opatření pro řešení finančních problémů eurozóny.
Závěry výše uvedeného summitu navíc reflektují jen částečné pochopení celé šíře problému. Zdaleka nejde jen o rozhazovačnost periferních zemí, problémy jsou spojené také s konkurenceschopností a externími nerovnováhami jednotlivých zemí.
Řešení, založené jen na úsporných programech a snižování výdajové stránky rozpočtů, může ztroskotat, protože výrazně omezí daňový výběr. Spotřebitelé totiž v obavách o své příjmy a udržení pracovních míst výrazně omezí svou spotřebu.
A tak dále...
Celé odůvodnění má dvě stránky a jak jsem zmiňoval výše, všechny rizika tam zmíněná jsou reálná a pravděpodobnost jejich výskytu rozhodně není nulová.
Možná se však nyní ptáte, jak se informace o chystaném snížení ratingů dostala na veřejnost již cca 6-8 hodin před tím, než jej agentura doopravdy potvrdila. Podle metodiky S&P dochází k informování příslušné vlády již 24 hodin před tím, než agentura oficiálně potvrdí změnu kreditního hodnocení státního dluhu dané země. To by však specificky v případě Itálie mohlo znamenat problém, protože Itálie ještě v pátek prodala tranši 2-letých dluhopisů s výnosem 4,83 % a velmi se chlubila, jaké to je vylepšení oproti 5,62 % placeným v prosinci 2011. Již v tu chvíli však italská vláda spolehlivě věděla, že jí o pár hodin později S&P sníží rating a ona by za tento výnos dluhopisy prodala jen stěží (aktuálně se výnosy 2-letých italských státních dluhopisů pohybují na 5,1 - 5,2 %).
Na akciích se podobným praktikám říká “insider trading”. Co kdyby se nějaký “podvedený” investor do italských dluhopisů začal dožadovat zrušení aukce, protože byla “cinknutá”?
P.S. Jako první s touto úvahou přišel Peter Tchir z firmy TF Advisors, od té doby je však ticho po pěšině…
Hezký den!