Navzdory všem ponurým ekonomickým zprávám současnosti platí, že kdybychom si mysleli, že situace už nemůže být horší, tento měsíc nám chmurně připomněl, že žádná země není nepostižitelná běsněním živlů. Před dvěma lety, 12. ledna 2010, Haiti postihlo pustošivé zemětřesení, které zabilo víc než 220 tisíc lidí a otřáslo vyhlídkami země.
O přístupu ke katastrofám, byť to snad bude znít zvláštně, se v lecčems můžeme poučit od čínské medicíny – konkrétně v tom, že oproti terapii je potřeba věnovat víc pozornosti prevenci. Obdobně je nejvhodnější zaměřit se na preventivní snižování rizik přírodních pohrom.
Jak říká nedávná zpráva vydaná Světovou bankou a Organizací spojených národů pod názvem Natural Hazards, UnNatural Disasters: The Economics of Effective Prevention (Přírodní rizika, nepřírodní pohromy: Ekonomie efektivní prevence), špetka prevence při přípravě na přírodní katastrofy vydá za horu záchranných snah při nápravě škod. Prevence se vyplatí, pokud se správně uplatňuje. A proto je nezbytné správně nastavit pobídky.
Pobídky na všech úrovních – mezinárodní, vládní a individuální – mohou hrát významnou úlohu ve snaze předcházet proměně přírodních nebezpečí v pohromy. Zpráva přední humanitární a rozvojové charity Tearfund předkládá poučný příklad z Mosambiku. V roce 2000 Mosambik požádal dárcovské země o 3 až 4 miliony dolarů na pomoc s přípravami na hrozící záplavy. Dostal jen zhruba polovinu této částky. Když pak ovšem záplavy udeřily, dárci Mosambiku poslali přes 100 milionů dolarů jen v humanitární pomoci a přislíbili dalších 450 milionů na obnovu a rekonstrukci.
Podstatné je, jak dárci pomoc rozdělují. Investice do prevence často znamenají dlouhodobé rozvojové výdaje. Dárci by mohli konkrétně vyčlenit prostředky na činnosti související s prevencí v rámci rozvojové pomoci – oproti humanitární pomoci, jejímž primárním účelem je okamžitá reakce a zmírnění akutního utrpení.
Najít správné řešení ale není jen na zodpovědnosti dárců. Zásadní roli při prevenci katastrof sehrávají vlády – především poskytováním informací, nezbytných k pochopení hrozeb, upozornění na hrozící nebezpečí a zajištění toho, aby trhy a jedinci reflektovali rizika.
Technika umožňující vytváření užitečných informací existuje, leč mnoho zemí ji bohužel plně nevyužívá. Přestože například Japonsko a Indonésie jsou země podobně seizmicky exponované, Japonsko je vybaveno více než tisícovkou seismografů, avšak ve zhruba pětkrát větší Indonésii je jich jen asi 160.
Ještě podstatnější úkol tkví v tom, aby se existující informace zveřejnily a byly snadno dostupné, což se často neděje, nezřídka z důvodu ochrany národní bezpečnosti nebo obchodních či soukromých zájmů. Ve Spojených státech například Federální agentura pro řešení krizí (FEMA) pravidelně aktualizuje mapy ohrožení v rizikovém Mexickém zálivu, ale existuje odpor proti jejich přijímání, jelikož takové informace mohou snižovat ceny nemovitostí.
Jenže právě ceny jsou tím, na co jedinci v posledku reagují, a existuje řada dalších příkladů pokřivených pobídek, které přispívají ke katastrofálním důsledkům tam, kde by patřičné pobídky dokázaly pěstovat kulturu prevence. Pokud jsou kupříkladu ceny pojištění vlivem politických tlaků nízké, pobízí to k výstavbě domů v rizikových oblastech, čímž se zvyšuje exponovanost lidí vůči nebezpečí a jejich zranitelnost.
Další příklad pokřivených cen pochází z Mumbaí, kde platila pronikavá regulace cen nájemného. Majitelé nemovitostí desítky let zanedbávali údržbu, protože náklady nemohli získat zpět zvýšením nájemného, a tak se budovy při každoročních monzunových deštích hroutily. Také nejistá vlastnická práva oslabují pobídky jednotlivců k dlouhodobým investicím do prevence, podobně jako regulace cen nájemného.
Uznání pozemkových práv dlouhodobých usídlenců v Peru provází téměř 70% nárůst renovací nemovitostí během čtyř let. Jedním logickým závěrem je, že vlády by měly nechat trhy s půdou a domy fungovat, ale doplňovat je cílenými intervencemi, kdykoli je to nezbytné, protože když jedinci mají patřičné informace a vhodné pobídky, zpravidla se sami správně rozhodují.
Všechny tyto úvahy jsou ještě důležitější ve světle sílící náchylnosti ke katastrofám. Do roku 2050 by se počet lidí vystavených riziku bouří a zemětřesení ve velkoměstech mohl víc než zdvojnásobit, až na 1,5 miliardy – a to bez zohlednění změny klimatu. Právě rostoucí města a měnící se klima formují budoucnost prevence katastrof. Debaty nad tím, zda nedávné záplavy v Thajsku či hurikán Katrina byly důsledkem změny klimatu, ale odvádějí pozornost od politik, které nadále špatně oceňují rizika, dotují ty, kdo se rizikům vystavují, a v dlouhodobém výhledu propagují hazardní chování.
Správné pobídky, podporované věrohodnými a spolehlivými institucemi na všech úrovních, mohou zajistit, že se vzrůstající expozice vůči riziku neprojeví sílící zranitelností. Rizika přírodních živlů jsou nevyhnutelná, ale na všech úrovních dokážeme zajistit, aby se nestaly nepřirozenými pohromami.
Autory textu jsou Justin Yifu Lin - viceprezident a hlavní ekonom Světové banky, a Apurva Sanghi - přední ekonom Světové banky a vedoucí týmu, který vypracoval zprávu Přírodní rizika, nepřírodní pohromy: Ekonomie efektivní prevence.
© Project Syndicate 1995–2012