Několikanásobné zvýšení monetární báze, které proběhlo v USA, eurozóně a Velké Británii, nemá v historii obdoby. Jediný podobný případ nastal v Japonsku na počátku tohoto tisíciletí. V minulosti přitom panovala mimořádně silná korelace mezi střednědobým tempem růstu monetární báze a mírou inflace. Centrální bankéři se ovšem v současné době domnívají, že se pohybujeme v prostředí, kdy inflace zůstává pod dokonalou kontrolou a oni jsou schopni likviditu stáhnout dříve, než se začnou objevovat problémy. Mohou mít pravdu, nikdy předtím to ale vyzkoušeno nebylo.
Když centrální banka nakupuje vládní dluhopisy či jiná aktiva od privátního sektoru, platí za ně depozity. Ta drží u dané centrální banky soukromé banky. A tvorba depozit odpovídá tištění „mocných peněz”. Dochází tak ke zvětšování rozvahy centrální banky, dluhopisy se objevují na straně aktiv a depozita bank na straně pasiv. Monetární agregáty ovšem porostou pouze v případě, pokud banky zvýšenou likviditu použijí na úvěry domácnostem a firmám.
Jak by tato výměna aktiv mezi centrální bankou a privátním sektorem mohla vyvolávat inflaci? Dochází totiž k tomu, že nákupy dluhopisů snižují jejich výnos a tím v ekonomice podporují poptávku. Soukromé banky mohou také použít likviditu k navýšení objemu úvěrů, čímž by vzrostly širší peněžní agregáty a ekonomická aktivita. Následně se může zvýšit i inflace. Doposud se ale zdálo, že ani jeden z těchto mechanismů nefunguje. Dlouhodobé výnosy sice klesly, nicméně agregátní poptávka vzrostla jen mírně. Inflační tlaky to nevyvolalo, protože produkt se ve většině rozvinutých ekonomik drží znatelně pod svým potenciálem. A banky jsou spokojeny s tím, že drží rezervy u centrální banky, a nic s nimi nedělají. Přesně to samé se dělo v Japonsku v letech 2001 – 2006. Klíčovou otázkou však zůstává, zda tomu tak bude i nadále.
Analýza Mervyna Kinga z Bank of England ukazuje, že korelace mezi růstem monetární báze a inflací byla u 116 zemí v letech 1968 – 98 v krátkém období malá. V rozmezí 5 - 10 let je ale korelace téměř dokonalá a růst báze přímo souvisí s růstem širších peněžních agregátů a inflací. Podobný závěr přinášejí i jiné analýzy. Monetaristé to budou považovat za důkaz jejich víry, že současný růst báze povede nevyhnutelně k vyšší inflaci Co když ale uvedený vztah funguje opačně? Je velmi pravděpodobné, že vyšší inflace vede k růstu báze v případě, že centrální banka pasivně akomoduje růst poptávky po hotovosti, který přichází s rostoucím nominálním HDP. Většina centrálních bank se tak skutečně chová a kvůli tomu můžeme vidět zmíněnou korelaci bez toho, že peníze vyvolají inflaci.
Růst peněžní báze by také neměl žádný efekt co se týče inflace v případě, že ho vstřebá poptávka po likviditě. Ta podle centrálních bank po roce 2008 skutečně prošla obrovským nárůstem, protože banky se snaží zajistit proti podobným událostem, jaké na trhu s likviditou nastaly po pádu Lehman Brothers. Ty by vysvětlovalo, proč roste poměr báze k širším agregátům. Obavy z inflačního vlivu tohoto vývoje jsou tudíž nemístné. Co by se ale stalo, pokud by banky své chování změnily? Byly by centrální banky schopny utáhnout likviditu s dostatečnou rychlostí? K čemu by došlo, kdyby se inflační očekávání spojila přímo s růstem báze, která koneckonců jednoznačně financuje rozpočtové deficity? To jsou skutečná inflační rizika.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)