Pokud byť jen letmo sledujeme tragédii Costa Concordia, budou možná většině z nás připadat postupně se hromadící střípky informací jako ze špatného filmu. Opakované exhibicionistické proplouvání blízko břehu, nedodržování základních pravidel a předpisů, úprk namísto organizace, vytáčky, výmluvy... To vše naštěstí kombinované i s individuálními případy odvahy a sebeobětování.
Shledávám, že v posuzování možnosti příchodu podobných tragédií máme rádi extrémy. To znamená, že cca polovina z nás jejich možnost naprosto vylučuje, druhá se naopak stále něčeho bojí. Motivací je v obou případech strach. Ta první půlka ho řeší vytěsněním za každou cenu, obvykle argumenty typu „to se nikdy nestalo, oni říkají, že je to zajištěné, nemalujte čerta na zeď, atd. Ta druhá strach naopak živí, opět v naději, že se ho tím jednou zbaví.
Jen zřídka je vidět podle mne zdaleka nejrozumnější přístup, který se dá shrnout do východního úsloví „nečekej nic a buď připraven na všechno“. Oním „nečekej nic“ se nemyslí přihlouplá otupělost, ale její pravý opak – prostá otevřenost tomu, že stát se může vše. A nesedání na lep rádoby odborným argumentům, že „to se stát nemůže“, či naopak „to se určitě stane“. Oním „buď připraven na všechno“ se myslí rozumné zajištění se i proti extrémům. Proti černým labutím, chcete – li.
Kdyby mně před pár týdny někdo popisoval film, ve kterém kapitán výletní lodě opakovaně zblízka ukazuje kamarádům na břehu svou plechovou krásku s druhou kráskou na kapitánském můstku, měl bych ohledně kvalit tohoto díla asi rychle jasno. Pokud ne, jasno by se asi dostavilo ve chvíli, kdy kapitán - záporák opouští palubu mezi prvními a z břehu pak „koordinuje“ evakuaci. Prostě vymyšlená blbost. A ejhle. Ono se to stává. Stejně jako další „filmy“ – např. tragédie typu Fukušima, Černobyl, záhadný pád letadla plného hokejistů, či tragikomedie typu hypotéční bublina, pád Lehman Brothers...
Černým labutím, často maskovaným za „lidský faktor“, se evidentně stále daří dobře. Stejně tak dobře se daří „odbornému“ ujišťování, že nic takového už přijít nemůže (maximálně jednou za deset let...), a varováním před dalšími a dalšími katastrofami. Takže „nečekejme nic a buďme připraveni na všechno“. S tím, že se nám ve skutečnosti možná nemůže stát nikdy nic.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.