V roce 1951 probíhal mohutný boj mezi prezidentem Spojených států amerických, které stály na pokraji jaderné války, a americkou centrální bankou, která požadovala právo na stanovení nezávislé monetární politiky. Výsledkem, ač předem nepravděpodobným, bylo vítězství centrální banky. Harry Truman, který vedl válku v Koreji, ve svém brutálním pokusu o to, aby Fed stanovil 2,5% hranici pro výnos vládních dluhopisů a implicitně tak financoval válečné snahy monetizací, totiž neuspěl. Toto vítězství nad fiskální dominancí se tak často považuje za moment, kdy vznikl moderní a nezávislý Fed.
Myšlenka na to, že by centrální banka měla stanovit strop pro výnosy vládních dluhopisů, se nyní intenzivně vrací v eurozóně. Italský premiér Mario Monti minulý týden uvedl, že jeho optimismus ohledně stanovení takové hranice u italských obligací roste. Neřekl sice, že by ji stanovila ECB, jiní reální kandidáti tu ale nejsou. A podle mnohých ekonomů by šlo o správnou politiku, protože Itálie v současnosti zavedla udržitelnou rozpočtovou politiku, která si zaslouží odměnu ve formě intervence ECB na dluhopisových trzích.
Uvedenými návrhy se ale pohybujeme v nebezpečné oblasti, která leží v samém centru vztahu mezi vládou a centrální bankou. Podívejme se na vývoj v USA ve 40. letech. Během druhé světové války byli Američané v rámci svého patriotismu podporováni v nákupu vládních dluhopisů. Učinili tak, a to ve velkém množství. Nepovažovalo se za správné, aby na svých investicích tratili, a Fed tedy stanovil pevné výnosy vládních dluhopisů s cílem financovat válečné deficity a nenechat náklad jejich financování růst. Dostal se tak v podstatě do pozice pasivního věřitele, to bylo ale za daných okolností považováno za detail.
Po válce však vzrostla inflace, Fed se začal nízkých sazeb obávat a nechal je růst. Ovšem ministerstvo financí požadovalo zavedení jejich horní hranice. Fed se ale vzepřel, protože inflace směřovala k 20 % a jeho zástupci si byli vědomi toho, že tento limit by mohl znamenat neomezenou monetární expanzi. Deficity totiž rostly a investoři by dluhopisy prodávali přímo Fedu. Rozpoznání vazby mezi fiskální dominancí, penězi a inflací bylo přitom přelomové. Po politickém boji bylo dosaženo dohody. Fed se zavázal, že nakoupí dluhopisy ve výši 200 milionů dolarů; tento limit byl vyčerpán tři dny po jeho ohlášení. Fed byl tak volný a mohl stanovit monetární politiku podle svého uvážení. Nyní se situace od roku 1951 liší. Nezávislost centrální banky na fiskální dominanci ale zůstává důležitým tématem, které bychom neměli přehlížet.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)