S výjimkou Velké Británie a České republiky se členské země EU dohodly na nové smlouvě o stabilitě, koordinaci a správě. Její text máme k dispozici na stránkách Evropské komise. Po jeho přečtení jsem se domníval, že jsem musel udělat chybu a omylem vybral jiný (starý) dokument. Najít rozdíly mezi starým a novým rámcem lze totiž jen těžko a všechny nedostatky toho minulého bohužel zůstávají. Největší pochyby vzbuzuje následující:
1. Dohoda má špatný název, protože se zaměřuje zejména na fiskální udržitelnost a není o stabilitě, koordinaci a správě. Předpokládá jen, že ať už ke snížení deficitů a dluhu povede cokoliv, bude to dobré i pro stabilitu. A pokud budou deficity snižovat všechny země dohromady, bude výsledek ještě lepší. Fiskální udržitelnost je sice důležitá, ale pokud se budeme zaměřovat jen na ni, může být naše snaha kontraproduktivní.
2. V centru pozornosti stojí numerické limity, na jejichž dodržování smlouva ve snaze o dosažení fiskální disciplíny spoléhá. Doposud ale tento systém nefungoval a je těžké si představit, proč by se v budoucnu mělo něco změnit. Dohoda říká, že země nemohou mít deficity nad 0,5 % HDP. Toto číslo je definováno jako „strukturální“, což znamená, že může být korigováno o průběh ekonomického cyklu. Nápad je to dobrý, ovšem se složitou implementací, a smlouva se technickými komplikacemi nezabývá. Proč je 0,5 % tím správným limitem? Jeho plošné zavedení pro všechny země nedává smysl, jen se to dobře pamatuje. Dohoda sice umožňuje deficity navýšit, pokud je celkový dluh nižší, ale co další okolnosti? Existuje v ní prostor pro výjimky, což zní rozumně, ale tím se zase vzdalujeme od myšlenky na jednoduchá pravidla.
3. Hlavní chybou ve fiskální politice evropských zemí během posledních deseti let bylo to, že v dobrých letech nevytvářely dostatek přebytků. Pokud se zaměříme na to, aby deficity nepřekročily 0,5 %, ignorujeme skutečný problém, kterým je právě generování přebytků. Namísto toho klademe důraz na vývoj ve špatných letech, kdy je udržení omezených deficitů těžké. Z minulosti jsme se tak moc nepoučili.
4. Omezená pozornost se věnuje tomu, jak dodržování pravidel vymáhat. Přijde doba, kdy je poruší většina zemí stejně, jako tomu bylo v letech 2002 – 2003, kdy pravidla porušovalo i Německo a Francie. Co se pak stane? Dohoda hovoří o pokutách, ale komu se budou platit? Skutečně můžeme věřit tomu, že kdyby Řecko po překročení limitů platilo pokutu, současná krize by nepřišla?
Vytvořit rámec ekonomické politiky není v případě evropských zemí snadným úkolem a jsem rád, že jsem se nemusel účastnit jednání, která v minulých dnech probíhala. Dosažená dohoda však ukazuje, že jsme se z minulosti příliš nepoučili. Trváme na udržování starého systému, který ale nefunguje, a tato snaha nás odvádí od podstatných problémů. Ty bychom s větším nasazením vyřešit mohli.
Zdroj: Blog Antonia Fatáse, profesora ekonomie na INSEAD