Neville Chamberlain je dnes vzpomínán jako britský ministerský předseda, jenž coby zosobnění appeasementu vůči nacistickému Německu přispěl k zavedení Evropy do druhé světové války. Už zkraje oné osudové dekády, poměrně záhy po propuknutí Velké hospodářské krize, se však britské hospodářství svižně vracelo na svou dřívější úroveň výstupu právě díky ministru financí Nevillu Chamberlainovi a jeho spolehu na fiskální stimulaci s cílem vrátit cenovou hladinu na trajektorii, již sledovala před nástupem deprese.
Srovnejte si jeho přístup s politikou expanze skrze spořivost, již dnes prosazuje britská vláda premiéra Davida Camerona (kde čelo průvodu roztleskává ministr financí George Osborne). Křivka reálného HDP země přestala stoupat a je dosti pravděpodobné, že britský reálný HDP opět klesá.
Ostatně jsou-li prognózy správné, britská cameronovsko-osbornovská deprese nebude za necelý rok pouhou nejhorší depresí v Británii od dob Velké hospodářské krize, ale patrně nejhorší depresí v Británii vůbec...
To už je docela slušný kousek. Jak nedávno napsal Phillip Inman v listu The Guardian: „Základem britského plánu na zotavení z finanční krize byla rekonvalescence na plný plyn v roce 2012... Spotřebitelská důvěra, podnikové investice a výdaje obecně se měly slít a dostat ekonomiku na dráhu nadprůměrného růstu.“
Nezabralo to: ministři kabinetu „udělali, co jim pravicoví ekonomové řekli, a stáhli se stranou – teorie měla za to, že veřejné výdaje vytlačují soukromý sektor“. Takže spíš „Španělsko a jeho úsporami tažená recese se staly vzorem. My [v Británii], jak se zdá, jdeme nadšeně ve stopách slabých...“
Neúspěch expanzivní spořivosti v Británii by měl všechny její zastánce všude na světě přimět k přemýšlení o vlastních kalkulacích v oblasti politik a k jejich přehodnocení. Británie je velmi otevřená ekonomika s pružným směnným kurzem a určitým prostorem pro další měnové uvolňování. Do britských úrokových sazeb se nepromítá žádné riziko ani přirážka kvůli obavám z platební neschopnosti, která by naznačovala, že investice odrazuje strach z budoucího politicko-ekonomického chaosu.
Objevuje se tvrzení – ne sice nutně pravdivé, ale přece jen to je jistý argument –, že když od roku 1997 do května 2010 úřadovaly labouristické vlády Tonyho Blaira a Gordona Browna, přestřelily dlouhodobé udržitelné vládní výdaje jako podíl HDP. Jejich jednání ční v kontrastu k zemím, jež v prvním desetiletí nového století poměr svého dluhu k HDP snížily, i ke Spojeným státům, kde za Bushovy vlády problém nespočíval v nadměrných výdajích, nýbrž v nedostatečném zdanění.
Pokud ale člověk vezme ten náhled vážně, Británie s desetiletou nominální úrokovou mírou nižší než 2,1 % ročně by už měla zažívat boom. Jestliže někdy existovalo místo, kde by expanzivní spořivost měla skvěle fungovat – tedy kde by soukromé investice a vývozy měly bujet, jakmile vládní nákupy ustoupí, což by potvrzovalo světonázor jejích zastánců –, byla by to dnešní Británie.
Británie ale dnes takovým místem není. Jestliže tedy expanzivní spořivost nefunguje v Británii, jak se asi může osvědčit v zemích, které jsou méně otevřené, k podpoře vývozů nemohou využít kurzový kanál a schází jim dlouhodobá důvěra, již investoři a podniky mají v Británii?
Nick Clegg, britský místopředseda vlády a šéf liberálních demokratů, Cameronova koaličního partnera, by měl dnes s touto fraškou skoncovat. Měl by královně Alžbětě II. povědět, že jeho partaj nemá důvěru v současnou vládu Jejího Veličenstva, a pokorně navrhnout, aby vyzvala lídra Labouristické strany Eda Milibanda k sestavení nové vlády.
Jistěže, kdyby to Clegg udělal, jeho politická kariéra by zřejmě skončila a volební vyhlídky jeho strany by byly nadlouho poškozené. Jenže Cleggova politická kariéra i úspěchy jeho strany budou nadlouho otřesené tak jako tak, vzhledem k ekonomickým těžkostem, jež Británie zažívá (a nadále bude zažívat). Útěk z neuvážené konzervativně-liberální koalice by teď prospěl alespoň jeho zemi.
Tvůrci politik všude na světě by měli zpozornět: hladovka není cestou k pevnému zdraví a postrkování nezaměstnanosti na ještě vyšší hladinu není receptem na důvěru trhů.
J. Bradford DeLong, bývalý náměstek ministra financí USA, vyučuje ekonomii na Kalifornské univerzitě v Berkeley a vědecky působí v Národním úřadu pro ekonomický výzkum (NBER).
Copyright: Project Syndicate, 2012