Globální ekonomická a finanční krize let 2007 – 2008 bolestivě ukázala, že změny podmínek na trzích s likviditou mohou vést k narušení mezinárodního toku kapitálu a cenotvorby na trzích s aktivy. Nejde o nic nového, toto téma se v moderní ekonomické historii opakuje neustále. Je známo, že likvidita se chová cyklicky, za pozornost stojí zejména vzájemná interakce mezi likviditou a chutí k riziku.
Globální likvidita má dvě oddělené, ale vzájemně propojené složky. První z nich je generována operacemi centrální banky, druhá je vytvářena operacemi bank a jiných finančních institucí, včetně stínového bankovního systému. Běžné je to, že tato soukromá likvidita dominuje té první. Soukromá likvidita je ale také vysoce cyklická a v dobách tenze může rychle zmizet. Významným faktorem určujícím multiplikační proces, během něhož se z likvidity centrálních bank tvoří likvidita celková, je chuť k riziku. Globální cyklus likvidity tak nemusí vyvolat centrální banky, stačí, když soukromé subjekty alokují likviditu do nových segmentů ekonomiky.
Posledních 20 let ukazuje, že cykly likvidity mají svůj původ v rozvinutých i rozvíjejících se ekonomikách. Příliv kapitálu do Asie v 90. letech oslabil snahu o zlepšení transparentnosti a řízení, zvýšil zadlužení a ceny aktiv na neudržitelné úrovně. Následovala krize a pád cen aktiv; následná averze k riziku pak zvýšila poptávku po bezpečných aktivech. Tu uspokojoval dolar, USA se tedy staly centrem recyklované likvidity. Kapitál najednou proudil opačným směrem než doposud – z rozvíjejících se ekonomik do ekonomik rozvinutých (což bývá popisováno jako Lucasův paradox).
Příliv kapitálu do USA odrážel snahu rozvíjejících se ekonomik a zemí OPEC o zvýšení svých rezerv a zajištění se proti šokům. V rozvinutých ekonomikách vedl k poklesu sazeb a zvýšení chuti po riziku. Opět se s plnou silou roztočila spirála rostoucí likvidity a chuti riskovat. V úvahu musíme vzít i slabé stránky rozvinutých ekonomik, globální stránka tohoto vývoje je ale pozoruhodná.
Konečný výsledek uvedeného procesu se příliš nelišil od toho, co dříve probíhalo v Asii - růst dluhu a cen aktiv následovaný Velkou recesí a poklesem globální aktivity. Prostřednictvím perspektivy globálního cyklu likvidity můžeme vnímat i krizi v Evropě. Nadměrná likvidita totiž vedla ke konvergenci výnosů vládních dluhopisů zemí eurozóny, což oddalovalo nutné reformy veřejného sektoru, či příliš zvýšilo dluh soukromého sektoru. Jinak řečeno, nadměrná likvidita podkopala tržní disciplínu.
Vedle uvedeného můžeme pozorovat i silnou vazbu mezi cyklem globální likvidity a nedostatkem bezpečných aktiv. Finanční krize vyvolávají averzi k riziku a následnou snahu o útěk do bezpečí, která zvedá poptávku po bezpečných aktivech. Fungování globálního finančního systému ale omezuje následný nedostatek bezpečných aktiv.
Jak uvedené problémy řešit? Rozvíjející se ekonomiky by měly vybudovat fungující finanční systém s pevným právním a makroekonomickým rámcem. Cílem je vytvoření bezpečných aktiv, přijatelných pro globální investory. Eurozóna musí znovu získat svou pozici, ve které funguje jako dodavatel bezpečných aktiv. To znamená zavedení fiskální disciplíny; i vytvoření EFSF a ESM a fiskální dohoda představovaly významné kroky tímto směrem. Musíme mobilizovat nevyužité zdroje mezinárodního monetárního systému. Podle standardních metod kvantifikujících optimální velikost rezerv jsou rezervy držené rozvíjejícími se ekonomikami příliš vysoké. Bylo by proto dobré, kdyby je částečně směrovaly na stabilizaci mezinárodního monetárního systému.
Uvedené je výtahem z „Global liquidity and risk appetite: a re-interpretation of the recent crises”, autorem je Benoît Couré.
(Zdroj: ECB)