Největší silou kapitalismu byla až doposud jeho odolnost – schopnost přežít křeče a nesnáze krizí a hospodářských cyklů a dál podněcovat inovace a hospodářský růst. Nad tímto odkazem však dnes, víc než čtyři roky po propuknutí úvěrové krize, visí zřetelný otazník.
Navzdory nedávným nadějím na oživení v USA, včetně dohánění stavu zásob v posledním čtvrtletí roku 2011, reálný růst amerického HDP zůstává úporně pod trendem. Navíc přestože sezónně očištěné údaje o lednové zaměstnanosti snížily míru nezaměstnanosti na 8,3 % (byť ve skutečnosti celkově pracovních míst v lednu ubylo), realističtější míra „podzaměstnanosti“ se drží nad 15 % a míra účasti v pracovních silách je na rekordním minimu za posledních 30 let. A nejsou to jen USA, koho trápí neduhy, vždyť eurozóna se pere s mnohem naléhavější krizí suverénního zadlužení.
Čím se tedy současnost liší? Odpověď nalézáme v tom, jak Ayn Randová ve svém románu Atlas pokrčil rameny z roku 1957 rétoricky oslovuje zoufalství: „Kdo je John Galt?“ Jednoduše řečeno, když se stát zmocní pobídek a motorů kapitálových investic, majitelé kapitálu začnou stávkovat.
Randová líčí novátorské průmyslníky, kteří, podobni Atlasovi z řecké mytologie, nesou na zádech dystopický svět bobtnající a panovačné kolektivistické vlády. Hrdina knihy John Galt je vyzývá, aby pokrčili rameny a přerušením svého produktivního usilování „zastavili motor světa“ a nepodporovali systém, v němž pod rouškou rovnostářství byly uchváceny pobídky s cílem ochránit před ekonomickým krachem ty, kdo mají politické konexe.
Dnes se zdá, že se Randové fiktivní svět stal skutečností – nekonečné finanční výpomoci a hospodářské stimulace neproduktivních na úkor nejproduktivnějších a výzvy k dalšímu zdanění kapitálových investic. Pokrčení ramen Randové románových podnikatelů dnes nacházíme v zamotaných číslech podnikových a vládních bilancí.
Federální rezervní systém USA od roku 2008 přidal k nabídce peněžní báze víc než dva biliony dolarů – neuvěřitelnou a bezprecedentní sumu, která je v zásadě dárkem pro banky, který má pokrýt jejich hluboké ztráty a popohnat půjčování a investice. Jelikož ovšem banky pokračují v enormním zkracování svých dluhů, téměř všechny jejich nové peníze zůstávají ve Fedu ve formě nadbytečných rezerv.
Korporace navíc drží nejrozsáhlejší peněžní částky v poměru k aktivům a čistému jmění, jaké byly kdy zaznamenány. Přesto zůstávají rekordně vysoké i hladiny zadluženosti firem v poměru k aktivům a čistému jmění, navzdory tvrzením učenců o silných bilancích.
Dnes kraluje hromadění hotovosti. Rychlost oběhu peněz (frekvence utrácení peněz či HDP v poměru k měnové bázi) nadále klesá k historickým minimům. Není divu, že měnová politika má tak malé účinky. Kapitál, motor hospodářského růstu, nečinně leží – všude krčí rameny.
Randová asi nejlépe ze všech ekonomických pozorovatelů zdůraznila ústřední úlohu pobídek při motivaci podnikatelských inovací a podstupování rizika. Oslabíte-li pobídky – a schopnost trhu přenášet je skrze cenové signály, zaškrtíte přívod paliva do motoru růstu. Při manipulaci úrokových sazeb a využívání kvantitativního uvolňování bohužel centrální bankéři na tuto skutečnost nedbají.
Úrokové sazby jsou víc než jen ekonomická veličina určující hladiny úspor a investic. Jak zdůrazňoval rakouský ekonom Ludwig von Mises, jsou spíše odrazem celkové časové preference lidí – čili touhy po uspokojení v současnosti oproti budoucnosti – nikoli jejím určujícím faktorem.
Úrokové sazby tedy podnikatele stimulují a sdělují jim, jak mají kapitál časově alokovat. Nižší úrokové sazby a cena kapitálu například zvyšují relativní přitažlivost peněžních toků do vzdálenější budoucnosti a sílí kapitálové investice – přirozená homeostatická reakce systému na vyšší úspory a nižší spotřebu.
Státní manipulace úrokových sazeb však časovou preferenci neovlivňuje, ač takovou změnu signalizuje. Výsledný nesoulad vytváří pokřivení: jako u každé cenové regulace kapitál dostává pobídku, aby směřoval do investic, které neladí se skutečnou nabídkou a poptávkou.
Fed záměrně a zákeřně pokřivuje systém pobídek, konkrétně signálů vycházejících z ceny peněz, což vede k chybným investicím (a když se veřejný dluh monetizuje, tak k inflaci). To může určitou dobu vydržet a odměňovat neproduktivní investice a rádoby oligarchické spekulanty, kteří se domnívají, že Fed eliminoval riziko. Jak nám ale připomíná Randová, po čase spadne klec.
Po nejdelší úvěrové expanzi v dějinách dnes tento okamžik zřetelně nadešel. Netečný kapitál ignoruje klamavé tržní signály, a jak převažují nezlomné časové preference, systémem prosakuje likvidace neudržitelných chybných investic.
Stát dlouhodobě prostě nemůže podnikatele navádět k výpůjčkám, půjčování a investicím; když investiční kapitál narazí na represivní manipulaci volných trhů, nevyhnutelně pokrčí rameny. Jakmile k tomu dojde, vidíme skutečnou cenu uvolněné měnové politiky: ne tvorbu silnější ekonomické aktivity, ale destrukci přirozeného mechanismu ekonomické koordinace a korekce, která systému bere jeho odolnost. Měnová politika vlastně „zastavila motor světa“.
V závěru románu Atlas pokrčil rameny se Galt po zhroucení kolektivistického režimu snaží obnovit starý systém. Stane se něco takového i v našem dystopickém světě (v němž většina zbývajících republikánských kandidátů na prezidenta USA budí dojem, že by předsedovi Fedu Benu Bernankemu nejradši dali padáka)? Jak dlouho ještě bude muset kapitál čekat na den, kdy motor růstu bez pokřivených pobídek nasaje palivo a znovu se rozběhne?
Mark Spitznagel je zakladatel a ředitel úseku investic hedžového fondu Universa Investments se sídlem v Kalifornii.
Copyright: Project Syndicate, 2012