Robert Zoellick v červnu odejde z funkce prezidenta Světové banky, což znovu vyvolá diskusi o vedení „brettonwoodských dvojčat“ (Světové banky a Mezinárodního měnového fondu). John Maynard Keynes při jejich zrodu památnými slovy varoval, že pokud tyto instituce nezískají kvalitní šéfy, „upadnou do věčné dřímoty, nikdy už se neprobudí a nikdy o nich nebude více slyšet na dvoranách a tržnicích Lidstva“.
Získat kvalitního šéfa samozřejmě vyžaduje pečlivý proces volby. Svět se však dnes zasekl na pravém opaku: na strašlivě zpozdilém procesu, v jehož rámci si Spojené státy a Evropa navzdory svým hospodářským svízelům zachovávají monopol na vedení Světové banky, respektive MMF.
Panuje zdráhavá shoda, že tento systém by se měl změnit. Síly, které udržují status quo – tedy evropský a americký odpor vůči změně a pasivita zemí s rozvíjejícími se trhy –, jsou však i nadále značné, jak ukázalo loňské zvolení Christine Lagardeové do čela MMF. Politika volebního roku v USA tyto síly dále zintenzivní, protože je nepravděpodobné, že by se administrativa prezidenta Baracka Obamy vzdala symbolu globální moci, a posílila tak výpady konkurentů, že je Obama slabý vůdce.
V některých ohledech je však konstatování očividné pravdy snadné: banka si žádá nový proces výběru, který jí umožní zvolit nejkvalifikovanějšího člověka bez ohledu na státní příslušnost. Obtížnější je stanovit kvalifikační předpoklady potřebné k vedení banky v době, kdy se její role musí přizpůsobit dalekosáhlým globálním změnám.
Poprvé po dlouhé době značný počet chudých zemí dohání rozvinuté ekonomiky a seznam rozvojových úspěchů se prodlužuje. To znamená, že větší počet nejchudších zemí přestane od banky potřebovat půjčky za zvýhodněných podmínek.
Agentura Světové banky, která poskytuje půjčky bez zvýhodnění, totiž Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD), si možná svůj důvod k existenci zachová, zvláště když tři čtvrtiny chudých lidí na světě dnes žijí ve středněpříjmových zemích. Snazší přístup k soukromým financím si však vynutí přehodnocení metod IBRD a objemu jejích půjček. Země například mohou chtít, aby banka nadále poskytovala neutrální rady a stanovovala standardy pro státní zakázky a kvalitu, ovšem bez vysokých transakčních nákladů, které se staly charakteristickým znakem financí od Světové banky.
Současně platí, že mnoho rozvojových úkolů pro dohlednou budoucnost – klimatické změny, nízká zemědělská produktivita, prohlubující se nedostatek vody – má stále více globální povahu. Do budoucna tak Světová banka bude muset přesunout těžiště činnosti od půjček vládám směrem k poskytování globálních veřejných statků.
Úspěšnější rozvojový svět rovněž představuje intelektuální výzvu pro banku coby strážce výzkumu a strategického myšlení na poli rozvojové ekonomie. Světová banka, která čerpala a čerpá převážně z center poznání sídlících v USA, už nemůže nabízet jediný model ani diktovat podle univerzální šablony. V rámci objektivity uveďme, že banka již princip „od všeho trochu“ přijala za svůj, avšak nový šéf bude muset jít ještě dál, věnovat větší pozornost specifickým kontextům a požadavkům jednotlivých vypůjčovatelů a brát si ponaučení z širší palety úspěšných rozvojových zkušeností.
Také hlavní akcionáře Světové banky čeká nelehká volba. Věří-li, že banka má smysluplnou budoucnost, kterou stojí za to podporovat, pak jsou to rychle rostoucí země s rozvíjejícími se trhy, nikoliv zadlužený Západ, kdo k tomu může poskytovat zdroje (to samozřejmě platí pro Čínu, ale i Brazílie a Indie mají stále rozsáhlejší programy pomoci). Výměnou za to však budou tyto státy právem požadovat silnější slovo v řízení banky, zvláště pokud se těžiště její činnosti přesune ke globálním veřejným statkům.
Nebudou-li však mocnosti hájící současný stav ochotny předat část kontroly nad bankou, bude se systém oficiálního mezinárodního financování, vytvořený v Bretton Woods, stále více rozdrobovat. Země jako Čína se pak utvrdí v přesvědčení, že nejlepší možností je individualistický přístup, což bude mít nepříznivé důsledky na multilateralismus.
Vzhledem k těmto dramatickým posunům a obrovským výzvám bude muset být příštím prezidentem Světové banky člověk, jehož prvotním úkolem bude zahájit změny a nepolevovat v nich a současně si získat podporu a legitimitu napříč členskou základnou banky. Zároveň bude muset tento člověk prokázat schopnost politického vedení a bytostné přesvědčení, že banka potřebuje novou vizi a novou cestu vpřed.
Je naprosto nezbytné, aby se volební proces změnil a aby se rozšířilo hledání kandidátů, kteří jsou vnímaví vůči měnící se realitě a mají klíčové kvalifikační předpoklady. Neznamenalo by to vyloučení zasloužilého amerického kandidáta typu Hillary Clintonové, ale spíše pečlivé hledání dalších, jako jsou bývalí prezidenti Brazílie a Mexika Luiz Inácio Lula da Silva a Ernesto Zedillo, nigerijská ekonomická carevna Ngozi Okonjová-Iwealaová, exemplární příklad podnikatelského úspěchu v Africe Mo Ibrahim, indický softwarový magnát a nynější rozvojový aktivista Nandan Nilekani nebo význačný bývalý finanční regulátor Andrew Sheng z Malajsie.
Současná procedura výběru ztrácí v měnícím se světě legitimitu a nese s sebou vyšší rizika špatného výsledku v podobě zvolení nevhodného kandidáta. Důsledky udržování této procedury při životě možná nebudou tak dramatické, jak prorokoval Keynes, ale existuje reálná možnost, že Světová banka zkostnatí v instituci, jejíž stále zchudlejší dárci ze skupiny G-7 budou stále stejně pochybnými způsoby rozdělovat stále menší částky snižujícímu se počtu žadatelů.
Devesh Kapur je spoluautorem oficiálních dějin Světové banky. Arvind Subramanian je význačným členem Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomii a Centra pro globální rozvoj.
Copyright: Project Syndicate, 2012.