Česká ekonomika je první ze střední a východní Evropy, která sklouzla zpět do technické recese. Její HDP v posledním čtvrtletí minulého roku klesl o 0,3 %, ve třetím čtvrtletí dosáhl pokles 0,1 %. Tento vývoj není kvůli exportní závislosti české ekonomiky překvapivý, nejvýznamnějším exportním trhem je totiž eurozóna a její HDP ve čtvrtém čtvrtletí také klesl. I tak je ovšem zajímavé, že země, která má pravděpodobně nejsilnější ekonomiku v regionu, spadla do recese jako první.
Exportní sektor české ekonomiky je silný a konkurenceschopný. Problém ale spočívá v tom, že při oslabené zahraniční poptávce (hlavně ze strany německého průmyslu) domácí poptávka na udržení růstové dynamiky nestačí. Takové ekonomiky jsou pak vnitřně nestabilní. Podobný model ale uvidíme stále častěji, protože domácí poptávka představuje skutečného tahouna růstu jen v několika málo evropských ekonomikách (v Polsku, Francii a možná ve Švédsku). Český produkt se ve druhém čtvrtletí roku 2011 nacházel stále pod vrcholem dosaženým před krizí, v počáteční fázi oživení exporty prudce rostly, od poloviny roku 2011 ale přišla jejich stagnace. Po krizi výrazně klesly investice a stavebnictví a není pravděpodobné, že by v dohledné době přišlo jejich oživení.
Česká ekonomika sice dosahuje zdravého obchodního přebytku, celý běžný účet se ale kvůli negativnímu toku plateb nalézá v deficitu. Vyrovnávají ho přímé zahraniční investice a reinvestované zisky. Ve chvíli, kdy zisky již nebudou reinvestovány či drženy v České republice, začne mít země problémy. Zdá se mi, že tento model je zejména u státu se stárnoucí populací a slabou domácí poptávkou neudržitelný. Investice plynoucí pouze jedním směrem nejsou cestou, jakou by se měla rozvinutá ekonomika ubírat.
Češi musí více spořit a pak investovat, aby vytvářeli příjmy pro svůj zdravotní a penzijní systém. Nízká úroveň nahromaděných úspor představuje problém celého východu Evropy, plyne z jeho minulosti a nyní ho činí zranitelným. K tomu se v České republice přidává růst dluhu, který stále leží na nízkých úrovních, po krizi však začal prudce růst a trend směřuje nahoru. V roce 2011 dosáhl fiskální deficit asi 4 % HDP a zdá se, že na této úrovni zůstane i letos. Navíc hrozí, že se promění na deficit strukturální a bez výrazné snahy a nižšího růstu bude těžké se ho zbavit.
Kurz české koruny se obvykle pohybuje v souladu s měnícím se globálním rizikovým sentimentem. Poté, co ECB spustila program LTRO, kurz koruny prudce posílil i přesto, že centrální banka již dlouho drží sazby na 0,75 %. Inflace je pod kontrolou, růst úvěrů zpomalil, lze však pouze těžko říci, zda v důsledku snahy o snižování dluhu nebo kvůli omezené nabídce úvěrů. Rozhodně však nehrozí zamrznutí úvěrového trhu.
Jednou z klíčových otázek je evidentně to, proč země tolik závisí na exportech. Dávám si to do souvislosti se stárnoucí populací. Česká republika se totiž hodně podobá Japonsku, jen nemá přebytek běžného účtu. Její populace je totiž spolu se Slovinskem nejstarší ve východní Evropě. Jiní tuto závislost vysvětlují kulturními faktory. Češi jsou národem spořílků, což jim umožnilo vyhnout se osudu některých zemí eurozóny, které již třetím rokem bojují s dluhovou krizí.
Uvedené je výtahem z „Quick Reality Czech“, autorem je ekonom Edward Hugh.
(Zdroj: Economonitor)