V roce 2001 přišel Robert Feldman s analýzou dlouhodobých ekonomických problémů Japonska. Jedním z jeho závěrů bylo to, že po velké ekonomické krizi procházejí postižené země velmi podobným cyklem, který má následující fáze: Krize, reakce na krizi, předčasný pocit uspokojení, další krize. Tento koncept Feldman používal k popisu vývoje v Japonsku, jistě ho však lze aplikovat jak na Spojené státy v letech 2007 – 2009, tak na Evropu v letech 2011 – 2013. Tato aplikace a reinterpretace Feldmanova cyklu může vypadat následovně:
Ve chvíli, kdy krize dosáhne kritické fáze, vládní sektor začne obvykle reagovat (a svou reakci přežene). Jeho kroky jsou masivní, obvykle bývají spojené s hromadou hotovosti a určitými legislativními změnami. Protože se problém řeší nasypáním dostatečně velké hromady peněz, jeho symptomy přechodně ustoupí. Toto zlepšení ale nemá strukturální základ, namísto toho se odvíjí od nadměrné likvidity. Je to příjemné, z ekonomického hlediska však chybné.
Protože jsme problém vyřešili lepící páskou a nalepeným kusem žvýkačky, dostavuje se falešný pocit uspokojení. Zdá se, že se situace zlepšuje, ekonomika ožívá, na trzích probíhá rally. Falešnému pocitu uspokojení nakonec propadají všichni – vláda, soukromý sektor, banky, spotřebitelé, atd. Protože ale došlo k vyřešení jen několika málo strukturálních problémů, nadměrná likvidita se nakonec dostane k původnímu zdroji krize a tím vyvolá krizi novou. Feldman tak v roce 2001 tvrdil, že se Japonsko nalézá na počátku svého dalšího cyklu.
Z dnešního pohledu se zdá, že Spojené státy jsou hluboko ve fázi falešného uspokojení. Stav věcí se znatelně zlepšil, strukturální problémy ale zůstávají. V Evropě stojíme pravděpodobně na konci fáze, kdy vládní sektor reaguje na krizi, a čekáme na to, až se situace začne zlepšovat. Ani Evropa ani Spojené státy se ale nezabývaly fundamentálními problémy, jako to učinilo například Švédsko či Island. To jednoduše znamená, že někdy v budoucnu si opět radostně projdeme další krizí.
(Zdroj: EconoMonitor)